37. kapitola

1. května 2008 v 23:07 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Do roka to dopíšu, nebojte;-) Konce se dočkáte ještě než uschnu:-)
Jsem tak utahaná, že to nemám sílu znovu číst... nebojte, zítra to napravím a problémy opravím.
Zatím si to pěkně užijte:p

Edith nevěřícně pootevřela ústa k rychlé odpovědi. Na mysl jí okamžitě vytanula věštba, dnes už poněkolikáté. Ruka jí nevědomky vystřelila k hrudi, kde přistála na bouli, kterou pod svetrem vytvářel medailonek po matce. Netušila, jestli je její domněnka správná, ale s kým jiným by si ji Victoriina matka mohla splést?
Ramsey, když zahlédl Edithin výraz, položil jí ruku na rameno a konejšivým hlasem promluvil k ženě, která stále zírala na Edith jako na zjevení. "To si asi naši Edith musíte s někým plést. Jmen má sice až až, ale Amabel mezi nimi není," usmál se na ženu. "Nebo, že bych na nějaké zapomněl?" obrátil se k Edith a zamrkal tak, že to nikdo jiný nezahlédl.
Edith jeho signál pochopila, přeci jen nechtěla ve společnosti všech těch lidí řešit svůj možný původ.
"Ano, asi mne s někým pletete. Já jsem Edith Valiková," usmála se trochu nervózně a podala k ženě ruku.
"Fleur Weasleyová, také mě těší," přijala nabízenou paži, ale stále na Ed hleděla jako pod mikroskopem. "Promiňte mi tohle malé faux pas. Ale ta podoba… No, raději půjdu pomoct s malou Marianne," otočila se od skupinky.
"To by mě zajímalo, s kým si tě teta spletla," začal Albus rozebírat událost.
"Mě by spíš zajímalo, jak sundají tu malou," zasmál se Ramsey a docela se mu povedlo odvést pozornost od stále strnulé Edith. Celá skupinka se zadívala do haly, kde kolem lustru kroužila holčička a pod ní poskakovalo několik dospělých ve snaze dostat ji na zem. Po chvilce, kdy už to vypadalo, že se jim to nepodaří, slétlo nezbedné dítko dolů samo a společnost se tak mohla přesunout do obývacího pokoje k ostatním.
Jako poslední se přihnal Charlie a omlouval se, že to nestihl dříve. Zničehonic se na ostrově Man vynořil drak a on ho musel jít krotit.
Ginny zatleskala, aby si získala pozornost a spustila: "Tak doufám, že už jsme všichni uvnitř a na zemi." V odpověď se ozval tlumený smích, ale Ginny se nedala a pokračovala dál, "Ráda bych vás tu tedy přivítala, letos v hojnějším počtu," pokynula hlavou k Edith, jejímu otci a Ramseymu, "a doufám, že se můžeme konečně pustit do těch plánovaných oslav."
Osazenstvo pokoje se přesunulo ke stolu. Připili si a pustili se do lahodné večeře, po níž následovala volná zábava a popíjení.
"Edith, pojď se mnou," vyzval ji Ramsey po skončení hostiny. "To s Fleur, co to mělo znamenat? Myslíš, že si tě spletla s-" konec věty nechal viset ve vzduchu.
"Přesně to si myslím. Musím s ní mluvit," rozhodla Ed.
"Počkej, počkej," zadržel ji, "teď? Je kolem ní milion lidí."
"Máš pravdu, počkám si, až bude někde sama," zamyslela se. Ramsey už se otáčel, že půjde za Lily, ale Edith ho ještě zadržela: "Díky. Zachránil jsi mě tam," políbila ho na tvář a odcupitala k Jamesovi s Fredem.
"Nevím jak vy, ale já už mám prázdnou sklenku. Chce ještě někdo něco přinést?" ozvala se po chvilce klábosení Edith.
"Ne, díky," ozvali se unisono bratranci.
Ed se prodírala množstvím lidí k baru, který se nacházel až na druhé straně místnosti, aby si mohla nabrat sklenici punče. Cestou se zastavila u několika skupinek, zasmála se s Hugem a Rose chytání Marianne a s otcem vysvětlila panu Weasleymu, k čemu se používá stetoskop. Když konečně dorazila k baru, byla zralá na sklenky dvě, proto chvilku popíjela sama a opřená o stoličku pozorovala dění kolem sebe. Měla štěstí, po chvilce se Fleur odpojila od svého muže a vnučky a vydala se směrem k baru.Edith cítila, jak jí poskočilo srdce. Blondýnka, která rozhodně ani zdaleka nevypadala na svůj věk, se zastavila vedle Edith a prohlédla si nabízené nápoje.
"Punč je dobrý," doporučila jakoby mimochodem Edith.
"Díky za radu," pokývala Fleur.
"Marianne je malá uličnice, že?" pokračovala v konverzaci Ed.
"Ani nevíte jaký! Netuším, po kom to má. Zřejmě po svém otci, to prý na škole také bývalo kvítko," usmála se Fleur. Obě dvě se zadívaly na Jamese s Fredem, kteří právě Marianne vyhazovali do vzduchu. Pokaždé, když ji chytili, dožadovala se dalšího vyhození.
"Musím s Vámi mluvit," začala zničehonic mluvit Edith, "jedná se o-" odmlčela se. Pod Fleuřiným téměř rentgenovým pohledem však ale znovu spustila: "S kým jste si mě spletla?" vypálila a konečně se na Fleur podívala.
"S jednou starou známou."
"Potřebuji to vědět, s kým?" téměř se hypnotizovaly, ale Fleur se stále neměla k odpovědi. Příchod Ginny jejich oční kontakt narušil. Paní domu se ale u baru dlouho nezdržela, jen nabrala několik sklenic punče a opět zmizela v davu.
"Pojďte do haly, tady není klid." Fleur se otočila a ladně odkráčela z místnosti. Edith ji napodobila.
"Tak kdo je Amabel?" zeptala se, teď již netrpělivě, Edith.
"Byla to moje sestřenice. Z matčiny strany."
"Proč říkáte, že byla?"
"Dvaatřicet let jsem ji neviděla. V průběhu druhé války se Zlem prostě zmizela. Nejdřív jsme si mysleli, že utekla. Že se vrátí…"
"Ale ona se nevrátila," doplnila Edith.
"Ne," pokývala smutně Fleur. "A teď ty. Jsi jí nesmírně podobná. Jen ty vlasy."
"Ona byla čistokrevná víla?"
"Ano," zamračila se starší žena. "Proč se na to ptáš?"
"Počkejte," zdvihla prst a začala šmátrat ve výstřihu. Za řetízek pak vytáhla medailon. Přejela přes něj prstem a ukázala ho Fleur. "Je to ona? Je to Amabel?"
"Panebože," přiložila Fleur dlaň k ústům.
"Takže to je moje matka. Amabel."
"Kde je?" vytřeštila Fleur oči.
"Já nevím."
"Jak je to možné?"
"Jsem adoptovaná. Nikdy jsem ji neviděla na vlastní oči."
"Takže tvůj otec není-"
"Ne. Tohle a moje jméno je jediné, co mám po svých biologických rodičích. Teď už alespoň vím, kdo je má matka," sevřela medailon pevně v ruce. "Netušíte, kdo by mohl být můj otec?"
"O tvém otci netuším. Amabel zmizela roky před tvým narozením. Budeš ji hledat?"
"To je to, proč jsem tady." Byla si jistá, že Fleur může naprosto důvěřovat, ta se na Ed hřejivě usmívala. Neměla daleko k slzám.
"Můžete mi ještě něco říct?"
"Říkej mi Fleur. A jistě, co potřebuješ vědět?"
"Nakolik dokážete kouzlit bez hůlky?"
"Zvláštní otázka," probodla ji Fleur pohledem, "nicméně toho moc nedokážu. Pouze nejzákladnější kouzla."
"Takže skutečnost, že umím kouzlit bez hůlky stejně dobře jako s ní, není daná mým vílím původem?"
"To pochybuji."
"Stejně děkuji," pokusila se o úsměv.
"Nemáš za co."
"Fleur!" ozvalo se ode dveří, "co tu probíráte takhle v hale?"
"Ale nic," mávla žena rukou.
"Takže pokud tě můžu Edith ukrást, udělám to. Vedle už se totiž opět řeší, jestli jsi tehdy sbalila ty mě nebo já tebe," zazubil se Bill.
"Hned jdu," zakroutila hlavou se vše říkajícím úšklebkem. Naposledy se zahleděla na Edith a darovala jí další ze svých hřejivých úsměvů: "Kdykoli budeš něco potřebovat… Ráda bych ti s tím pomohla… Jako děti jsme spolu trávily hodně času."
"Když bude potřeba, ozvu se," pokývala. "A díky," dodala ještě.
Chvilku ještě postávala v hale, ale když už se odhodlala k návratu mezi ostatní, něco jí v tom zabránilo. Zatřepala hlavou, ale mžitky ne a ne odejít. Zkusila si promnout oči, ale nepomohlo to. Najednou před sebou jasně viděla dobře známou krajinu, kterou ve snech vídala téměř každou noc. Téměř jako blesk se odehrála celá scéna, kterou už viděla snad stokrát. Je v pustině, krákorání, skupinka lidí, další krákorání a les, pak před ní ti lidé klekají. Nejzvláštnější bylo, že tentokrát vidina neskončila, spíš to vypadalo jako záblesk, rychle se přiblížila k neznámým, jako by ji ani nohy nenesly. Stanula před nimi, ale měli na obličejích masky, nikoho nemohla poznat. Ten, který k ní byl nejblíže, stanul. Nic neříkal, jen paži vztáhl k obličeji a sejmul masku.
"Edith," třásl s ní někdo na druhém břehu. Rychle se probrala a vrhla nepříčetný pohled po Ramseym, který ji vyrušil v odhalování její malé osobní záhady.
"Co jsi to udělal?" vyjela na něj.
"Promiň, ale považuji za správné, probrat svou přítelkyni, když je v nějakém druhu transu," začal dotčeně.
"Omlouvám se, nechtěla jsem," položila mu ruku na rameno.
"Dobrý," zamumlal. "Co to s tebou vůbec bylo? Měla jsi úplně černé oči, přesně jako když se vztekáš, a dívala ses na protější zeď. To tě tak rozzuřila?"
"Ne. Měla jsem vidění," přiznala.
"To jako tamto vidění," zvýšil nepatrně hlas.
"Jo," pípla.
"Takže už je máš zase i ve dne? Neměla by ses zeptat toho empatika?"
"Třeba jsou to potlačené vzpomínky, které chtějí napovrch," zašklebila se, čímž dokonale nazlobila Ramseyho.
"Nedělej si legrácky. Mám pocit, že to začíná být zase vážné. Jsi podrážděná a zdá se ti o tom každou noc."
"Každou ne a podrážděná nejsem. Jen jsem teď byla blízko rozluštění toho, kdo je tam na tom místě se mnou. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyla. Ty," zdvihla ukazováček a namířila jím Ramseymu přímo mezi oči, "jsi mě vyrušil přesně v ten nejblbější moment. Dvě vteřiny, chlape," zalomila rukama.
"Tak to se ti opravdu omlouvám," zamračil se. "Trvám na tom, že bys to měla řešit," otočil se a důstojně odkráčel do místnosti za Lily.
Edith za ním chtěla běžet a omluvit se. Ještě v životě se spolu nepohádali a ona věděla, že je to jen její chyba. Nohy měla ale ztěžklé, jakoby ji k němu nechtěly zanést. Namísto toho se otočila ke schodišti a vyběhla do svého pokoje, ve kterém se zabouchla. Ležela na posteli a nechala nad sebou kroužit skleněnou kouli, kterou občas mrštila proti zdi, aby ji následně mohla opravit. Když ji to přestalo bavit, zkusila se soustředit na vodu. Už se jí to přeci povedlo, proč by nemohlo znovu. I když netušila, jestli to zabere, kroutila ukazováčkem nad sebou a celou svou myslí se soustředila. Po malé chvilce mohla zajásat. Nad prstem se začal tvořit malý vodní vír a neustále se zvětšoval. Hrála si tak možná několik minut, když někdo zaklepal a Edith ztratila koncentraci. Voda ztratila svou formaci a doslova dívku zalila v její posteli. Ed se rychle osušila a zavolala: "Dále!"
"Edith? Co tu děláš? Hledám tě po celém domě," začal James už ode dveří.
"Jsem nějaká utahaná. Na pár chvil jsem si šla odpočinout," zalhala. Nechtěla mu říkat, že se s Ramseym tak trochu chytili, a už vůbec mu nechtěla říkat, proč.
"Mám tedy říct ostatním, že už jsi šla spát?"
"Ne, půjdu s tebou ještě dolů. Takhle pohromadě tvou rodinu zas tak často neuvidím," usmála se a políbila Jamese na tvář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čtete Bludičku?

... tak klikněte;-) 100% (35)

Komentáře

1 panthy panthy | Web | 1. května 2008 v 23:25 | Reagovat

-CLICK :D - Smysluplný koment pokud pmožno napíšu zítra :D bylo to skvělý :)

2 Venda Venda | Web | 2. května 2008 v 14:25 | Reagovat

hmm.. co na to říct.. Asi to že budu mít druhej koment a nepovede se mi zdaleka tak dlouhej jako minule.. protože to bylo zase úchvatný.. sice to strašně rychle uteklo, ale bylo to bezva.. Myslím že sou dvě možnosti, jak to bude dál.. bud se Edith bude snažit najít Amabel přes zrzky, možná pes Fleur, a nebo se jí zjeví v tom vidění.. pak bude mít narozky, a nakonec se dají dohromady s peterem.. hmm.. =) ješt tak dvacet kapitol.. prosím. =)

3 Ivi Ivi | Web | 2. května 2008 v 16:17 | Reagovat

tak jsem klikla....a kapitola se povedla!jako vzdycky xD...

doufam ze tu brzy bude dalsi...xD

4 Naiad Naiad | Web | 2. května 2008 v 16:49 | Reagovat

Stále mi hlavou vrtá to vidění! A doufám, že to dopíšeš dřív než do roka, protože jinak to asi nevydržím! Jinak moc hezká kapitola, jenže nějak nejsem schopná se tu dneska vypsávat, takže to nebude nijak dlouhý komantář jako obvykle... Ty nás pořád jen nápínáš a já se nemůžu dočkat až to všechno praskne, jenže mám pocit, že je toho tolik na vyluštění, že čekání bude ještě velmi dlouhé... Obdivuju tě za tu délku a hlavně za to, že se v tom nijak nezamotáváš, všechno má stále hlavu a patu...

Moc se těším na další :-)

5 panthy panthy | Web | 3. května 2008 v 14:41 | Reagovat

chjo, já už vážně nevím, jak chválit :) Seš neuvěřitelná, tolik kapitol :D Je vidět, že to máš promyšlený, mno...fakt neuvěřitelný :) Je vidět, že tady někdo psát umí =P

6 Livian Livian | Web | 4. května 2008 v 13:45 | Reagovat

Já se nebudu snažit o dlouhý komentář. Však se říká, v jednoduchostí je krása. Obdivuji tvé psaní, osobně bych nikdy nedokázala mít tak skvělé nápady a jak už tu bylo řečeno, promyslet to do takových detailů jako ty. Takhle kapitola mě rozhodně nezklamala spíš naopak. Vždycky když mám chvilku čásku, vím na který blogísek jít a začíst se do krásné tvorby....

7 Básnířka S. Básnířka S. | 5. května 2008 v 22:39 | Reagovat

panthy: děkuji za kliknutí;-)

Vendy: nevím, kolik kapitol bude, ale určitě jich bude ještě spousta;-) Takže se neboj.-)) jak to bude dál, to ti říct nemůžu, připravila bych tě o  nějaké to překvápko:D

Ivi: Děkuju mockrát;-))

Naiad: To vrtání byl účel. Jsem ráda, že byl splněn:-) Uvidíme, jak na tom budu s časem, ale teď si nejsem moc jistá s časem... zkouškové se blíží a já propadám panice;-))

A díky za obdiv, ale stále mám pocit, že si ho nezasloužím;-)

panthy: no, psát ještě zdaleka neumím, ale nepopírám, že bych se to ráda naučila;-) Jsem ráda, že se ti to líbí;-)

Livian: Jsem si jistá, že nápady bys měla. Tvoje články nápad mají;-) Já jsem holt strašný snílek, musím to ze sebe nějak dostat:-)) Detaily... ty mě možná zabijou:-) Já si musela udělat strom života a časovou osu:D Ale musím říct., že mi to v lecčem pomohlo;-) Z té tvé poslední věty se červenám, děkuju moc;-)

Ani nevíte, jak mě vaše komentáře těší... vždycky se tu culím jako praštěná, mnohdy jsem dojatá skoro k slzám. Díky vám všem, dodává mi to chuť do psaní;-)

8 Atea Atea | Web | 18. května 2008 v 12:50 | Reagovat

Skvělá kapitola, rychle jdu na další, teď jsem to nehorázně zanedbávala, promin :(

9 Básnířka S. Básnířka S. | 12. června 2008 v 22:17 | Reagovat

Atea: V pořádku... každému se stane, že nemá čas;-) (já teď jsem ukázkovým příkladem;-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama