Shledání

3. února 2008 v 1:48 | Sapfó |  Momentální nápady
Momentální nápad, až to bolí.;o))
Původně jsem to chtěla napsat úplně jinak, ale slova ze mě vyšla takhle. Mělo to být delší, ale nevyšlo to. (možná taky proto, že nechci vzbudit osazenstvo vedlejšího pokoje svým klapáním do klávesnice...=o)) No, raději už budu končit, abych to nezakřikla a náhodou je nevzbudila tím, jak tu píšu perex, který je stejně úplně k prdu.;o))

Have fun=p


"Je v nebezpečí, musíme mu pomoct!"
"Neměl bys nikam chodit."
"Je to můj kmotřenec," zlostně se podíval na svého přítele.
"Dobrá, pojďme," a s tlumeným prásk se společnost z tmavé místnosti doslova vypařila.
Objevili se v rozlehlé liduprázdné hale. Tmavovlasý muž nevěděl, kudy se dát, jeho společníci však už nabrali směr k výtahům, následoval je. Vystoupili v temné chodbě devátého patra, běželi kolem zavřených dveří až na její konec. V kruhové místnosti nikdo nebyl, místo bitvy jim napověděly jen otevřené dveře, hned se k nim tedy vydali.
'Kde je?' problesklo mu hlavou, vzápětí ho ovšem spatřil v boji se zamaskovanou osobou. Ušklíbl se a hnal se mu na pomoc, v půli cesty mu ale cestu zatarasili jiní protivníci. Jejich kletby odrážel s ležérní elegancí. Byl ve svém živlu, už tak dlouho nebyl v pořádném boji a teď si to mohl konečně pořádně vychutnat.
Nevšiml si však jedné osoby, byl s ní spřízněn krví, avšak jako by mezi nimi žádné takové pouto nebylo. Byli jako oheň a voda, každý jiný a každý na jiné straně barikády. Vyskočila na schůdek, aby na něj lépe viděla. Byla rychlá a mrštná, nikdo její pohyb nezaregistroval. Zrovna se oháněl po dalším útočníkovi, když ta černovlasá zrůda vyřkla onu kletbu. Tu, která se nepromíjí, a tu, která je nezvratná.
Zelený paprsek si proklestil cestu bojištěm až ke svému cíli, ten se na poslední chvíli ohlédl a spatřil ji, svého vraha, mohl se jí podívat do tváře, ale zelené záři již neunikl. Jeho kmotřenec to sledoval, zoufalý výkřik prořízl těžký vzduch v místnosti.
Stihl se po něm ještě ohlédnout a možná se i usmát, pak už jen padal. Cítil, jak z něj vyprchává život. Jeho poslední myšlenka byla na něj, jeho poslední přání bylo, aby byl chráněn až do konce svého života.
Padal do tmy a před očima se mu zatmělo, dopadl na záda. Chvilku ležel a popadal ztracený dech, šedomodré oči si našly cestu ke slunci. Nevěděl, co se stalo, jako by mu bylo znovu sedmnáct a prožíval znovu nejšťastnější období svého života.
"Čekáme tu na tebe," ozval se mu za zády dobře známý hlas.
Rychle se otočil a nemohl uvěřit svým očím, viděl je, znovu po patnácti letech. Slzy se mu vedraly do očí i přes úsloví, že kluci přece nepláčou. Vrhl se na svého kamaráda a objal ho.
"Promiň Dvanácteráku," zašeptal.
"Bude v pořádku, uvidíš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Albii Albii | Web | 24. března 2008 v 17:21 | Reagovat

Mocinky hezké!

2 Básnířka S. Básnířka S. | 2. dubna 2008 v 0:59 | Reagovat

Je to takové... krátké... jak už jsem psala, mělo to být delší, ale nakonec to ze mě vylezlo takhle=o))

3 Dromedka Dromedka | Web | 16. dubna 2008 v 19:51 | Reagovat

Moooc krásné... a takové dojemné... :) fakt hezky napsané...

4 Básnířka S. Básnířka S. | 17. dubna 2008 v 14:42 | Reagovat

Díky moc;o)

5 Naiad Naiad | Web | 5. srpna 2008 v 20:42 | Reagovat

I když mám pocit, že jsem to asi už četla, nechápu, proč tu není můj komentář! Sice to bylo krátké, ale na druhou stranu možná akorát. Říká se, že v jednoduchosti je síla a tady to zrovna platí... konec byl výborný, i když obdivuju Jamesův optimismus... krása :-)

6 Lykao Lykao | Web | 18. srpna 2008 v 19:11 | Reagovat

Skvělé!  :)

7 Abigail Abigail | E-mail | Web | 20. srpna 2008 v 12:16 | Reagovat

Je to krátké, je to jednoduché a je to krásné... nenapadá mě, co víc říct... já bych to asi na jednom místě víc rozepsala a rozpatlala, ale v tom případě by to ztratilokouzlo, které to má tady, a to to rozhodně má... Hezké...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama