25. kapitola

22. února 2008 v 0:23 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Hurá, pokoj už je celkem obyvatelný, protože je konečně dodělaná celá postel i s nočním stolkem a úložným prostorem!=o)

Jsem utahaná jako kotě, pustím si Červeného trpaslíka a jdu chrápat!=o))

Jinak má skepse stále trvá...=o/

"Chvěješ se," zašeptal jemně vysoký tmavovlasý muž dívce ve svém náručí. Chtěl si sundat kabát, ale zastavila ho: "Zima mi není, naopak," usmála se na něj.
"Stejně pojď. Zajdeme do hostince." Dvojice zmizela v lese a stráň osiřela.
James Edith držel kolem ramen a ona měla svou ruku položenou u mužova pasu, čas od času mu hlavu položila na rameno a stále se usmívala. Procházeli tou samou cestou směrem k Prasinkám a stromy se nad nimi skláněly. Noc se snášela a bylo slyšet cvrkotu posledních cvrčků. Skončil jeden z posledních krásných dnů, než nastoupí na trůn podzim v plné síle a celé své kráse.
Došli až na kraj malebné vesnice a vydali se směrem ke Třem košťatům. James zde objednal dva máslové ležáky a odvedl Ed ke stolu v úplném rohu místnosti. V hospůdce nebylo mnoho návštěvníků, jen dva starší kouzelníci na druhém konci a další mladý pár. Obsluha jim přinesla pití a James začal vysvětlovat: Když byl výlet ze školy, nebylo tu k hnutí. Byla to vždycky má nejoblíbenější hospůdka. Teď jsem si to ale docela oblíbil u Děravého kotle," sklonil se k dívce sedící vedle něj a jemně ji políbil na tvář. Ta jen sklopila oči a něco nesrozumitelně zabreptala, což ho rozesmálo.
"Když jsi takhle ostýchavá a červenáš se, jsi ještě krásnější než obvykle." Vzhlédla k němu a zadívala se mu do čokoládových očí, které se na ni teď hřejivě usmívaly.
"Normálně nebývám. To se mnou děláš ty," objasňovala a stále mu hleděla do očí.
***
Když došli domů, bylo už pozdě. Stáli na chodbě před Edithiným pokojem tak, jako před několika málo dny. James se nechtěl pustit její ruky, jako by se bál, aby mu neutekla a Ed na tom byla podobně.
"Já…" ozval se jako první. Tentokrát ho zastavila ona. Přitiskla hebké rty na ty jeho a on jí polibek vrátil. Zpočátku byl jemný, ale postupující vášeň se nedala udržet. Chytil jí hlavu do svých rukou a ona začala šátrat po klice. Vyrušilo je však zabouchnutí dveří vedoucích do otcovy pracovny, nevycházel z nich však pan Potter, ale jeho žena. Odskočili od sebe jako dva školáci a nezmohli se ani na slovíčko.
Když kolem nich však dáma procházela, prohodila s úsměvem: "Nenechte se rušit. Jste přeci dospělí," a zabouchla za sebou dveře do ložnice nacházející se na druhé straně chodby. Když opět zmizela, oba se potichu rozesmáli. James dal Edith poslední motýlí polibek do vlasů, popřál krásné snění a rozešli se každý do svého pokoje.
***
"Jamesi?" ptala se u snídaně svého přítele.
"Ano?" zvedl oči od Denního Věštce a usmál se na ni.
"Kolik je ještě naživu Smrtijedů?"
"Proč se ptáš?" zamračil se.
"Jen mě to tak zajímá," pohodila hlavou a zakousla se do toastu se silnou vrstvou marmelády. Ta záležitost s Peterem jí stále nedala spát.
"Pokud vím, tak v Azkabanu už jich je jen pár… a bůhví, kolik se jich ani nepodařilo dopadnout. Líp by ti to určitě řekl táta," mrkl na ni a pohodil hlavou ke dveřím, kterými zrovna do jídelny vstupoval pán domu. Popřál jim krásné ráno a posadil se na své místo u stolu. Edith přemáhala svou zvědavost, nakonec ale neodolala a zeptala se také.
"Proč se ptáš?"
V duchu se musela usmát nad jeho reakcí. James mu byl nesmírně podobný, jak vzhledově, tak charakterově.
"Jak už jsem říkala Jamesovi, prostě mě to zajímá…"
Harry si ji měřil zkoumavým pohledem a neměl se k odpovědi, nakonec ale promluvil: "Pět jich je ještě v Azkabanu. A zřejmě budou někteří ještě na svobodě," zamračil se. Ed si domyslela, že vzpomíná na válku a následné procesy.
"Takže se to některým nedokázalo?"
"Ne, někteří se dokázali vykroutit, a pak bylo pár takových, kteří nebyli ani obviněni."
"A jak víte, že to byli Smrtijedi?"
"Párkrát jsem se s nimi setkal," svraštil čelo ještě víc a Ed pochopila, že už se nemá vyptávat.
James se zvedl k odchodu: "Musím do práce, tak pa," políbil Ed na tvář a ta se na něj láskyplně usmála, "čau tati!" otce už nepolíbil, odcházel ke dveřím. Rudovláska si všimla výrazu v Harryho obličeji, ze zamračeného se opět změnil v úsměv.
"Tak já musím taky," ozval se muž z druhého konce stolu, "měj se Ed."
***
Středeční dny nebývaly moc rušné, a tak tomu bylo i dnes. V hostinci seděly pouze dvě čarodějky, okolo kterých poletovaly čtyři malí nezbední potomci. Ed neměla moc práce, proto je po očku sledovala a bavila se jejich hrátkami.
Kolem třetí hodiny odpolední se zde však objevila nečekaná návštěva, byl to Peter. Přešel k baru a objednal si máslový ležák. Jen přikývla a šla mu ho načepovat. Přisedl si přímo před pípu a promluvil na ni: "Hledal jsem tě tu v pondělí."
"Měla jsem volno," odsekla. Sklopil oči a dál nic neříkal, když mu však podávala sklenici s ležákem, chytl ji za ruku, vzhlédl k ní a s prosebným výrazem v očích zašeptal: "Prosím."
Snažila se mu vytrhnout, ale nešlo to, držel ji pevně. Nakvašeně mu tedy odpověděla: "Teď mám práci."
"Nikdo tu není," rozhlédl se po hospodě.
"Ale já musím obsluhovat, kdyby někdo přišel."
To se do konverzace vložil hostinský, který zrovna přišel z kuchyně: "Edith, jestli potřebuješ, zatím to tu zvládnu sám. Jistě to bude něco důležitého, že pane Fiehte?" obrátil se k Peterovi a Ed na něj jen nevěřícně zírala. Pak se obrátila k Peterovi, konečně vytrhla své zápěstí z jeho sevření, hodila utěrku na pult a sykla k němu: "Máš pět minut, pojď."
Rozhodně vyšla ven a zamířila na malý dvorek, náležící k hostinci. Peter ji následoval, dokud se nezastavila před vzrostlým stromem, z nějž už sem tam pod náporem slabého vánku spadl hnědožlutý lístek.
Rozhodně se otočila k němu a v očích jí plály plamínky zloby, opět čekala, až začne. Nohou netrpělivě podupávala o zem a ruce si zkřížila na prsou na znamení nedostupnosti.
"Tak?" řekla nakonec, když ji jen pozoroval svýma modrošedýma očima.
"Odpusť," hlesl a nervózně při tom mačkal palce svých rukou, stále jí hleděl do očí. Edith to zarazilo, nenechala se však obměkčit tak snadno.
"To nemůžu přijmout. Na potkání ze mě děláš blázna, pak se uvolím, že si promluvíme a nedostaneš ze sebe ani slovo. Vysvětli mi už sakra, co se to tu děje!" teď už neměla ruce složené na hrudi, ale v pěsti semknuté a svěšené podél těla a výhružně se předkláněla vpřed.
"Já… Já to musel udělat, neměl jsem na vybranou," přistoupil k ní blíž.
"Ale proč?"
"Protože tě miluji. Teď a tady, jako nikdy nikoho jiného. Vždycky to tak bylo a vždycky bude," vyhrkl.
"Kdybys mě miloval, tak mi takhle neubližuješ!"
Přistoupil k ní blíž, ale ona ucouvla. Stále ruce v pěst, jen v očích se začaly objevovat slzy.
"Proč ti říkají Cadogan Fieht?"
"Jmenuji se tak."
"Proč jsi mi tolik lhal?!" řvala na něj a skočila dopředu. Pěstmi do něj začala bušit a slzy se jí kutálely po tvářích. Nesnažil se ji zastavit, jen tam tak stál s hlavou svěšenou a přijímal rány do hrudi a ramen, věděl, že si je zaslouží, ale pravdu jí říct nemohl. Po pár chvílích už to nesnesla, svezla se dolů na kolena a plakala. Chvilku stál nad ní, ale nakonec k ní přiklekl a objal ji. Nedokázala výbuch emocí zastavit, po chvilce se z mraků začaly snášet provazy deště. Rytmicky bubnovaly na střechy okolních domů a smáčely dvojici sedící na dvorku. Edith se vzpamatovala a vstala, i její společník se zvedl ze země a stále ji pozoroval. Jindy rozevláté rudé vlasy teď měla přilepené na obličeji a oblečení na ní těžklo a obkreslovalo její siluetu. Odvrátila se od něj a bez jediného dalšího slova kráčela zpět ke dveřím hostince. Na prahu se otočila a zeptala se: "Je to kvůli tomu, že tvůj otec byl Smrtijed?"
Neodpověděl, jen jeho brada udělala pár neslyšných pohybů. Zakroutila hlavou pronesla svou, jak doufala, poslední větu k tomuto muži: "Už mě nevyhledávej," vstoupila a zavřela za sebou dveře.
Uvnitř pouhým máchnutím ruky osušila své vlasy i šatstvo a musela se posadit k nejbližšímu stolu. Hlavu složila do dlaní a už se nepohnula. Hostinský, když to viděl, pokusil se ji utěšit, ale nic nepomáhalo, až James, který přišel asi po hodině na domluvenou schůzku ji dokázal zvednout a odvést domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jééééééééé jééééééééé | Web | 22. února 2008 v 18:31 | Reagovat

krása..

2 Jenn Jenn | Web | 22. února 2008 v 19:47 | Reagovat

Skvělé... :) Sem tu málem aj brečela tyjo... Nechceš spřátelit, píšeš vážně krásně.. ;) Dyžtak se ozvi na muj blog...

3 Naiad Naiad | Web | 23. února 2008 v 0:51 | Reagovat

Tak jsem dorazila konečně domů a překvapivě nejsem tolik opilá, abych si nepřečetla další kapitolu, na kterou jsem se už od včerejška těšila :-) Byla to nádhera, nejprve krásné romatické chvilky s Jamesem, vyrurušení jeho matkou a nakonec ještě zvláštní rozhovor s Peterem nebo snad Cadoganem, který byl nádherně smutný až jsem chvílemi měla pocit, že se tak budu cítit taky... prostě krásně procítěné :-)

Zase jedna z krásných kapitol a já se nemůžu dočkat další :-)

btw: Je nezvyk být až na třetím místě v komentářích :-P Ale já Ti to přeju :-) protože Ty si více komentářů za to Tvoje krásné psaní zasloužíš :-)

4 Básnířka S. Básnířka S. | 23. února 2008 v 14:52 | Reagovat

No děcka, udělala jste mi radost... Všechny tři!;o))

jééééééééé: Bohužel mi nefunguje odkaz na tvoje stránky, asi tam máš překlep...=o[ Škoda, snad to příště napravíš=o))

Jenn: Díky za pochvalu a nabídku přijímám...;o))

Naiad: Díky, jsi zlatíčko;o) Na další kapitole začínám pracovat během pěti minut...=D Včera nebyl vůbec čas, vymetám totiž maturáky a přijelo mi to naše čertidlo, které chtělo být pořád jen s téééétouuuu=o)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama