24. kapitola

20. února 2008 v 23:42 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Tak jsem už doma... Je tu děsná zima, tak se klepu jako osika... brrrr;o)
Večer jsem byla s kamarádkou na pivku, tak perfektně jsem si dlouho nepokecala! Dokonce tam byla úžasná malá vílí holčička s dlouhými blonďatými vlásky, která si hrála na paní číšnici. Ptala se nás, co si dáme, a pak nám i napsala lístek... Byla rozkošná!
Jinak je tu trošku delší kapča (tedy na mě=o)), tak doufám, že se bude líbit;o))

"Jamesi?" ozvalo se zpoza dveří ložnice.
"Jsem tady, pojď dál," odpověděl tlumený hlas z místnosti.
"Mám na tebe malou prosbičku," udělala psí kukuč, kterému se nedalo odolat.
"Sem s ní," mrkl na Edith muž, stoupajíc si od svého pracovního stolu. Když se tu Edith rozhlédla, uvědomila si, že zde ještě nebyla. Musela se pousmát, protože Jamesův pokoj se jistě nezměnil už roky. Stále tu měl vyvěšené zástavy nebelvírské koleje a na zdech nalepené plakáty oblíbených famfrpálových mužstev. Bylo zde i několik fotografií z mladších let, na jedné byl s přáteli a sourozenci před bradavickým hradem, jak jistě správně odhadovala, na druhé, u které se zastavila, se radoval s famfrpálovým týmem a v ruce držel pohár. Zřejmě na fotky hleděla příliš dlouho, protože se za ní ozvalo: "To je v sedmém ročníku. Vyhráli jsme famfrpálový pohár."
"Na kterém postu jsi hrál?" otočila se na něj a zkoprněla, protože stál příliš blízko.
"Byl jsem chytač jako táta a dědeček," nadmul se pyšně.
"A určitě jsi byl také kapitánem mužstva," smála se a dívala se mu do očí. Prohrábl si vlasy a připustil: "No jo, byl." Stále s úsměvem se obrátila zpátky k fotce a zpozorovala další černou hlavu s roztomilým vrkočem.
"Albus také hrál?"
"Jasně, máme to v krvi, Albus byl brankář. Ségra pak hrála taky, ale až později, to už jsem nebyl na škole. Ta byla perfektní střelec, zřejmě po mámě," usmíval se dál.
"Páni, sportovně nadaná rodina," zubila se Ed.
"Ty jsi snad famfrpál nehrála?" divil se James. Na toto téma se spolu ještě nebavili.
"Ne, vždycky jsem se jen ráda dívala. Raději jen tak lítám sem a tam a dělám blbiny," pohodila rozverně hlavou a uchechtla se.
"Tak mi slib, že si spolu někdy zalétáme. Tedy až bude lepší počasí, samozřejmě," podíval se z francouzských dveří, které vedly na tutéž terasu jako ty z Edithina pokoje.
"Vždyť se budu muset za své umění stydět," nasadila křečovitou grimasu.
"Budu tě šetřit, slibuji," snažil se ji naoko uklidnit černovlasý muž. "Proč jsi vlastně přišla?"
"Chtěla jsem se na něco zeptat."
"Tak už povídej."
"Víš, zítra odjíždí Ramsey. Jede z nádraží King's Cross Interkontinentálním expressem. Ne, že bych tam nikdy nebyla, vlastně jsem tudy přijela do Anglie, ale stejně se tam moc nevyznám. Myslela jsem… totiž jestli bys mě nedoprovodil," s hlavou svěšenou zvedla obočí a s úsměvem se podívala na vyššího Jamese.
"Tebe? Samozřejmě, kdykoliv kamkoliv…"
Ed se nad odpovědí mírně začervenala, ale neodpověděla. Jen si dál prohlížela pokoj. Celý byl vybaven v červeno-zlatých barvách. James byl hrdý na to, že studoval v Nebelvíru. Pokoj byl o něco větší, než ten, který obývala Edith, přesto působil stejně útulným dojmem. Jako od Ed z něj vedly dveře i do malé koupelny. Místnosti vévodila ohromná dřevěná postel s nebesy. Tu okomentovala slovy: "Musí se ti tu spát jako v pohádce."
"Vždyť máš téměř tu samou," smál se James.
"Ta tvá ale vypadá tak nějak… útulněji," zčervenaly jí tváře.
"Když myslíš."
Posadila se na pelest a stále si prohlížela ty čtyři stěny kolem sebe. Jen tak se pro sebe usmívala.
"Co se děje?" ptal se se zájmem James.
"A-ale nic," spěšně vstala stále více rudnoucí dívka, "měla bych už jít. Domluvíme se u večeře nebo ráno u snídaně?"
"Jistě," mrknul ještě mladík na odcházející dívku a vrátil se k rozpracované zprávě.
***
"V kolik to odjíždí?"
"Až za hodinu, ale cestující tu musí být dřív kvůli zavazadlům. Chtěla bych se s Ramseym navíc pořádně rozloučit."
Dva mladí lidé si klestili cestu davy procházejícími rušným nádražím, aby se dostali k přepážce na nástupiště 9 ¾. Konečně našli cestu množstvím spěchajících lidí a ocitli se mezi nástupišti devět a deset. Když procházeli zdí, dávali si pozor, aby je neviděl žádný nepovolaný člověk. Na kouzelnickém nástupišti už byl přistaven vlak s modrou lokomotivou, kolem kterého se rojilo množství nejrůznějších lidí. Ramseyho nemohli najít. Po chvilce pátrání ho nakonec objevili u stánku s občerstvením.
"Ramsey," zavolala Edith a mávala, aby si jí všiml.
"Eddie!" tak jí říkal jen on. "Tak jsi přišla."
"Přeci bych na tebe nezapomněla."
James taktně poodstoupil a dělal, že se přímo kochá nabídkou lahůdek ve stánku.
"Jsem rád, že tu jsi. Budeš mi chybět. Teď ještě víc, když jsem tě viděl."
"To ty mně taky! Proto doufám, že se brzo vrátíš a zůstaneš tu s námi."
"Budu se snažit, aby to bylo co nejdřív."
"V to doufám," usmála se Ed a poplácala kamaráda po paži. Ten ji chytil a odtáhl si ji kousek stranou, kde nebylo tolik nepovolaných uší.
"Víš, přemýšlel jsem znovu o té věštbě."
"Jo, to já taky. Kromě toho už moc dalších věcí v hlavě nemám," přiznala sklesle dívka.
"Já přemýšlel o té první větě. Myslíš, že ta strašná pravda je, že je Peter… Jak mu mám říkat?" zarazil se.
"To je jedno, sama nevím," pohodila naoko lhostejně paží.
"Tak, že je Peter živý?!"
"Na to jsem nepomyslela. Jak jsi na to přišel?"
"No, napadlo mě to už když jsem ho viděl na tom večírku."
"Proč jsi nic neřekl minule?"
"Nevím. Asi jsem si tím nebyl jistý."
"A teď už jsi?"
"Ne, ale myslel jsem, že by ti to mohlo pomoct."
"Tak dík," pokývala hlavou a oči upřela do dáli.
"A ještě něco. Kolik je ještě živých Smrtijedů?"
"Nevím. Pár je jich stále v Azkabanu. Proč?"
"Fieht starší byl myslím podezírán, že je Smrtijed. Nikdy mu to nedokázali."
"Co??"
"Nevím to jistě. Zkus se poptat, jestli tě to zajímá."
"Nemůžu tomu věřit. Peterův otec? Vždyť Peter byl vždycky takový dobrák…" zarazila se.
"Ano, byl! Přeci jen to, že fingoval, musím poznamenat, že dosti amatérsky, svou smrt, nesvědčí o jeho dokonalém charakteru."
"O tom musím zjistit víc!" rozhodně se podívala do černých očí svého přítele, který jí pohled oplácel. Když se k nim po chvíli donesl hlas píšťalky, oba se rychle vzpamatovali a pospíchali k vlaku, kde se naposledy objali a rozloučili.
"Napiš mi!" volal Ramsey z okýnka svého kupé.
"A ty brzy přijeď," mávala na odjíždějícího kamaráda rudovlasá dívka.To už se však vlak s houkáním rozjel a z krásky se stávala jen červená skvrnka v dáli.
***
"Jsi smutná?" ploužila se pomalu dvojice mudlovskou částí vlakového nádraží.
"Jsem. On mi tu hodně chybí, vždycky mě dokázal rozveselit."
"Přijede, neboj," vzal James Edith kolem ramen.
"Jamesi?" Nevyprostila se ze sevření, jen tak kráčeli dál.
"Ano?"
"Neměli bychom si o něčem promluvit?"
"Taky mám ten pocit," zazubil se na mnohem nižší společnici.
"Nevím, kde začít..."
"A já si vždycky myslel, že rudovlásky mají být vášnivé, ne nesmělé!"
"To ještě nevíš, co ve mně spí," pozvedla jedno obočí a šibalsky se pousmála.
James se rozhlédl po přeplněném nádraží a jen pronesl: "Tohle není úplně nejvhodnější místo, poběž," a táhl za sebou dívku k opuštěným veřejným toaletám. Když se zastavili, Ed jen udýchaně dodala: "Tohle místo se mi taky nezdá," a z posledních sil ze sebe vydala trochu štěkavého smíchu.
"Také to není ono. Romantika na veřejných záchodcích? To není zrovna můj šálek kávy," smál se na stále z běhu zčervenalou dívku, "Chyť se mě."
Edith se chopila Jamesovy ruky a pocítila dobře známý pocit, kdy se kolem míhaly pouze nerůznější barvy a člověk se vnořil do prázdna. Do reality se ruku v ruce vrátili až u kouzelné malé vesničky, ve které Ed sice nikdy nebyla, ale s jistotou poznala, že jsou to Prasinky. Jediná čistě kouzelnická vesnice v Británii, která se nacházela kousek od Bradavic.
"To jsou…!"
"Ano, jsou," usmíval se na ni dolů James.
"Páni. Chtěla jsem to tu vidět. Ještě ale nebyl čas!"
"Tak já tě tudy později provedu, souhlasíš?"
"Budu moc ráda."
"Teď pojď ale se mnou."
Kráčeli vedle sebe mlčky za vesnici do mírného kopečku. Procházeli tu lesní cestou a Ed cítila nádhernou vůni podzimu, který už o sobě dával hlasitě vědět. Krajina byla zbarvena červenými a žlutými listy, které jen čekaly na správnou dobu, aby mohly opadat z korun stromů a ponechat je tak zimnímu spánku. Na konci lesa a pěšiny se před Ed objevila úžasná scenérie, ze které byla unešená. Naskytl se jí výhled na Prasinky a bradavický hrad, nad nímž se sklánělo slunce, občasně se schovávající za plující mraky. Nezmohla se na jediné slovo, jen vydechla: "Ach..."
"Jsem rád, že se ti tu líbí. O tom místě mi kdysi pověděl otec, prý to tu není moc známé, ale kdo o něm ví, rád sem chodí."
"Bradavice jsou nádherné, lituji, že jsem do nich nemohla chodit!"
"Třeba se někdy podíváš i do hradu."
"To by bylo úžasné!" rozplývalo se děvče nad představou sebe sama procházející se chodbami starodávné rezidence. Stále se dívala na hrad, mohla na něm oči nechat. Byla nesmírně vděčná Jamesovi, že ji sem vzal.
James k ní zezadu přistoupil, dívali se tak na scenérii společně. Položil jí ruku na rameno a přičichl si rudých, po květinách vonících vlasů. Neotočila se, s očima stále přilepenýma na hradě a jezeře jen pronesla: "Chtěli jsme o něčem mluvit." To už se pootočila a hlavu naklonila směrem k muži. Ten na ni shlížel a pozorně si prohlížel její obličej. Chtěl si ho navždy vrýt do paměti.
"Psst, teď nemluv," přiložil jí prst druhé ruky na červené rty. Sklopila oči a pod prstem jemně zvedla koutky úst, pak k němu znovu vzhlédla. To už byl jeho obličej jen pár centimetrů vzdálen od toho jejího.
Přisál své horké rty na ty její a ona mu polibek vrátila. Rukou ho objala kolem krku a druhou přiložila k jeho tváři. On svou paži spustil až k útlému pasu rudovlásky a přitáhl si ji k sobě, druhou čechral její lesklou hřívu a hrál si s jednotlivými pramínky vlasů. Při polibku jako by se zastavil čas. Ani jeden netušil, jak dlouho tam tak stáli, a když se od sebe odlepili, ani jeden nebyl schopen slova. Jen na sebe hleděli až do doby, kdy se hradem začalo rozlévat zlatavé mihotavé světlo a nad nimi se skláněl měsíc.
P.S. Tak co, Naiad? Četla jsi ve škole? A úsměv?=D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 21. února 2008 v 10:02 | Reagovat

Dneska jsem se rozhodla, že do školy nepůjdu, takže naštěstí nikdo můj přihlouplý úsměv nevidí :-D

Kapitola byla úžasná! Asi to bude tím, jak nehorázný romantik jsem :-P Na začátku byla Edith hrozně roztomilá :-) Prostě krásně zamilovaná :-) A konec samozřejmě neměl chybu! Byl nádherně romantický :-)

Zvedlas mi náladu :-) Už se těším na další :-)

2 Básnířka S. Básnířka S. | 21. února 2008 v 16:28 | Reagovat

ulejvárna;o))

Jsem ráda, že jsem ti zvedla náladu... Snad se mi to další kapitolkou povede taky;o))

3 Naiad Naiad | Web | 21. února 2008 v 23:30 | Reagovat

Njn, co se dá dělat, škola prostě není nic úžasného (i když do práce se mi taky nechce :-P) těším se na další kapitolku a abych se přiznala, jsem ráda, že tu není dnes, protože bych ji asi teď nezvládla, ale hlavně proto, že zítra se na ni budu těšit víc a víc :-)

4 Básnířka S. Básnířka S. | 22. února 2008 v 0:18 | Reagovat

Ten syndrom mám taky;o)) I když začátkem prvního semestru jsem si říkala, že si ji budu muset brzo shánět... Pak mě to přešlo a teď už to zase začíná!=D

Copak? Oslavovalo se moc?=o))

5 Naiad Naiad | Web | 22. února 2008 v 7:23 | Reagovat

Jen kapánek :-D Nějak jsem nečekala, že v hospodě vůbec skončíme... Takže jsem zvědavá, jak dopadne dnešní ranní tělocvik :-D Další kapitolu si přečtu až po škole, už se na ní moc těším :-)

6 Básnířka S. Básnířka S. | 22. února 2008 v 16:50 | Reagovat

To známe...=o)) Ale ony ty hospůdky tak lákavě vábí, co?=D O tělocviku budeš muset povyprávět!;o)

Jsem zvědavá, co na to řekneš...=D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama