23. kapitola

20. února 2008 v 0:18 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Inu, jsem tak utahaná, že to po sobě odmítám číst... Proto buďte shovívaví k případným mouchám(i tomu příběhu, páč jsem stále v tom krizovém místečku;o)), zítra se na to ještě mrknu a když tak opravím=o)
Jdu spát, v osm jedu domů, začíná mi víkend...=D

"Mně se ještě nechce domů, zrovna jsem ožila," otočila se se skelným pohledem a úsměvem od ucha k uchu na Jamese.
"Řekl bych, že už je čas," mrkl na ni a chytil ji za ruku. Než se však stačil přemístit, udělala to za oba ona. Objevili se uprostřed Příčné ulice, kde nikdo nebyl. Jen pokrčila rameny, se psíma očima a hlavou nakloněnou na stranu se podívala na svého společníka. Ten prokroutil oči a zeptal se, kam se chystá vydat. Neodpověděla, chytila ho za ruku a vykročila ulicí, dlaň stále vnořenou do té jeho. Když došli k malému nenápadnému domečku, zjistili, že bar, který zde chtěli navštívit, už je zavřený.
"Netušila jsem, že už je tolik hodin," přiznala zklamaně.
"Proto jsem ti říkal, že už půjdeme domů."
"Asi máš pravdu," připustila nakonec po chvíli váhání.
"To víš, že mám. Tak pojď."
Přemístili se před dům Potterových a společně vešli dovnitř. Vila se nořila v temnotě, všichni už spali, z večírku odešli mnohem dřív. Jako pravý gentleman dovedl James Edith ke dveřím jejího pokoje.
"Krásné sny," usmívala se na něj rudovláska.
"Tobě také," vpíjel se do jejích smaragdově zelených očí a pomalu se přibližoval k jejímu jemnému obličeji. Přivřel oči, vtiskl jí něžný polibek na rty a po chvilce se opět odtáhl. Oči měla zavřené a stále natahovala krk po jeho ústech. Když se vzpamatovala, podívala se mu do očí a nepatrně skousla si dolní ret. Zvedla koutky úst a ještě jednou mu popřála dobrou noc. Zmizela za dveřmi.
Když za sebou zavřela dveře, musela se o ně opřít, aby udržela rovnováhu. Slastně si povzdechla a přesunula se k posteli. Ještě dlouho nemohla usnout.
***
Když se dopoledne chýlilo ke svému konci, probudilo ji zaklepání malé sovičky na francouzské dveře. Spěšně přes sebe hodila župan a vpustila ji dovnitř. Vzala si od ní dopis a zavolala Penny, aby se o ni postarala.
Teprve s příletem malého pošťáka si uvědomila, že vlastně slíbila Ramseymu schůzku. Rychle rozbalila list, ve kterém se dočetla, kdy a kde se s ní chce přítel sejít. Odpovědět měla medailonkem. Ten nosila stále u sebe, jen ten večer ho nechala doma, začala se proto přehrabovat v komodě, a když ho konečně nalezla, jen do něj nechala vtisknout: "Budu tam!"
Již oblečená sešla dolů, kde se setkala s Jamesem. Trochu nesměle se na něj usmála a popřála mu dobré ráno.
"Spíš dobré poledne," mrkl na ni.
"To jsem si ani neuvědomila," slastně se protáhla.
"Vyspala ses dobře?" zálibně si ji prohlížel.
"Výborně. Jen jsem nejdřív nemohla usnout," podívala se na něj.
Neodpověděl, jen jí oplácel pohled, Penny však chvilku přerušila, když je vyzvala k obědu.
"Ještě jsem ani nesnídala," usmála se omluvně Ed.
"To já také ne. Ale omlouvá nás, že jsme dorazili opravdu pozdě," vedl ji do jídelny.
***
Cukrárna pana Fortescuea byla dokonalým místem ke schůzce s přítelem. Od tři čtvrtě na pět zde na něj netrpělivě čekala. Dorazil až přesně o páté, na kterou byli dohodnutí.
"Promiň, ale vypadá to, že tady pracujeme i v sobotu," pronesl místo pozdravu.
"Jdeš přeci včas," upozornila ho
"Jo, ale ty chodíš všude moc brzo, takže tu musíš čekat už alespoň půl hodiny," utahoval si z rudovlásky.
"Kdybys nepřeháněl, jsem tu jen čtvrt hodiny."
"Dobrá dobrá, nebudeme se hádat. S tvou tvrdohlavou palicí to stejně nemá cenu."
Usrkávali čaje a podrobně rozebírali dění posledních týdnů.
"Takže říkáš, že ten vyvolený je pan Potter?" ztišil hlas, aby je neslyšeli kouzelníci u okolních stolů.
"Zatím to tak vypadá," odfrkla si Ed a pokrčila rameny. "Ukázalo se, že ví, že je Peter naživu, zřejmě proto mi nabídl pomoc. Za pokus nic nedám. Jen doufám, že je to opravdu on, protože je mi blbé u nich takhle otravovat," polemizovala.
"Vždyť platíš nájem."
"Stejně jim jistě narušuji tu bublinu soukromí, kterou každý potřebuje. Vždyť jsem pro ně naprosto cizí."
"Řekl bych, že minimálně pro jednoho člena rodiny moc cizí nebudeš."
Zarděla se a začala hypnotizovat svůj šálek s tmavým lahodným nápojem.
"Je úžasný."
"James?"
"Jistěže! O kom se tu asi bavíme?" smála se.
"Všiml jsem si, že když tě pozoruje, má takový ten zasněný výraz. Jen byl trochu nesvůj, když tě viděl odcházet s ním pryč."
"Vy jste nás viděli?" zděsila se.
"Ano, viděli. Jen mi řekni, co se to tu sakra děje? Živě si pamatuju, jak jsem tě utěšoval, když ten chlap zemřel!" dodal důraz na poslední slovo a v očích mu zablýsklo.
"To bych také ráda věděla. Navíc ho včera francouzský ministr oslovoval Cadogan Fieht," máchla rukou na znamení své zmatenosti.
"Fieht říkáš? Počkej, to mi něco říká… Fieht, Fieht, Fieht. Už vím!"
"Co?" horlivě vykřikla a vykulila oči.
"To je ten severoirský čistokrevný kouzelnický rod. MacDonaldové s nimi byli také spřízněni, máme je v rodokmenu."
"Ale proč by si měnil jméno?"
"To se neptej mě. Ty jsi s ním včera mluvila."
"Jo, chtěla jsem, aby mi to vysvětlil, ale k ničemu se neměl. Tak jsem ho trošku seřvala a…" začervenala se.
"A?"
"Řekla jsem mu něco, co jsem neměla. Navíc už to dávno není pravda."
"Tak povídej a nenapínej mě! Vždyť víš, že jsem zvědavý jak ženská!"
"Hele," usmála se a hodila po něm zmuchlaným ubrouskem.
"Nezakecávej to," chytil kuličku.
"Řekla jsem mu, že jsem ho milovala," teď jí připadalo kolečko vytvořené černým čajem na okraji hrnku jako ta nejzajímavější věc pod sluncem.
"Cože jsi?" pro změnu vykulil oči Ramsey.
"Jo," konečně vzhlédla.
"Nepopírám, že jsem to netušil. Ale…"
"Já vím. Myslím ale, že už to není pravda. Jak mi mohl tak lhát? A teď snad ani nemá snahu, aby mi to nějak vysvětlil! Navíc ho všude doprovází ta malá blonďatá ženská… a taky je tu James," znovu se podívala do stolu, ale ruměnec ve tváři tím skrýt nedokázala.
"Myslel jsem si to," usmál se na ni. "Stejně ale mám ten dojem, že by sis s ním měla promluvit. To vysvětlení si zasloužíš."
"Doprošovat se ho nebudu," odhodlaně zvedla nos.
"To vím, znám tě. Jen ho neodháněj, až zase přileze. Taky mě to zajímá…"
"Ne, ty nejsi jako ženská. Jsi horší," zazubila se.
"Ale napíšeš mi to, že?"
"Jak napíšu? Kdy vlastně odjíždíte?"
"Už pozítří."
"Ani si tě neužiju," posmutněla.
"Tak já slibuji, že se zase brzy vrátím."
"To doufám!"
"Mám pro tebe totiž také jedno malé překvapení."
"Jaké?" zvědavost přeskočila na Ed.
"Nabídli mi místo tady na ministerstvu. Byl bych jen jeden post pod náměstkem ministra."
"To je úžasné. Gratuluju ti!" vyskočila a objala svého nejlepšího přítele, pak se ale odtáhla a dodala: "Doufám, že jsi to přijal," téměř výhružně se jí zalesklo v očích.
"Zatím ne. Ještě musím vyřídit něco doma, ale vypadá to, že alespoň jeden MacDonald se vrátí do Anglie."
"Můj bože, to je úžasné. Já mám snad větší radost, než ty!"
"To je mi jasné," usmál se na ni.
Klábosili ještě dlouho do večera, kdy už je majitel cukrárny musel vyhnat na ulici. Rozloučili se a Ed slíbila, že se přijde rozloučit na nádraží King's Cross, až budou odjíždět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 20. února 2008 v 10:20 | Reagovat

Já jsem tak hrozně ráda, že se Edith líbí James! :-) Normálně jsem se u té jejich pusy usmívala jako blázen (což vypadalo dost divně, protože jsem ve škole...) No, každopádně jsem strašně zvědavá, jak to bude dál a nejvíc mě zatím zajímá ten Peter, protože mě vůbec nenapadá, jak by tohle všechno mohl vysvětlit...

2 Básnířka S. Básnířka S. | 20. února 2008 v 23:43 | Reagovat

Jsem ráda, že vzbuzuju zvědavost!=o)) To je totiž (doufám) dobré znamení!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama