22. kapitola

19. února 2008 v 0:20 | Sapfó |  Bludička v temnotách
No tak děcka, já vím, že to čtete...;o)) Tak zanechte stopu, ať vím, jestli jsem neschopná nebo naopak nadějná autorka=D
Jinak mi dnes začala škola... Myslela jsem, že padnu=o! Tenhle semestr asi bude záhul, proto počítám s výkyvy v přidávání kapitol... Njn, povinnosti jsou povinnosti;o)

Když došli na ministerstvo, už zde bylo velice rušno. Ve vstupní hale našli šatnu, do které si odložili své svršky. Když několik čarodějů zahlédlo Edith s Jamesem, jak jí pomáhá z kabátu, nezmohlo se na nic víc, než na obdivné pohledy. Ed dnes vypadala ještě kouzelněji než obvykle. Prošli spolu halou a nalezli volný výtah, který je přenesl do slavnostně vyzdobeného Merlinova sálu, ve kterém se konal večírek. Po zahájení ministrem kouzel přišlo na řadu dramatické vystoupení herců Morganina divadla. Zahráli klasickou hru s názvem Znepřátelené rody, na jejíž motivy napsal mudlovský dramatik William Shakespeare hru Romeo a Julie. Pojednávalo se o lásce čarodějky z mudlovské rodiny a kouzelníka z čistokrevného rodu. Po excelentním výkonu nadaných herců už byli návštěvníci vyzváni k rautu a volné zábavě. K poslechu hrála kapela Sirény, jež na svých nástrojích dovedla vykouzlit jak pomalé lahodné melodie, tak i rychlejší kousky k tanci. Edith se náramně bavila.
"Už jsem ti řekl, jak moc ti to dnes sluší?" díval se na ni zálibně James.
"Už několikrát," zvedla koutky úst a nepřestávajíc ho sledovat, upila ze skleničky punče.
"Vlastně jsem ti chtěl říct ještě něco."
"Tak povídej," polkla.
"No, ty šaty… To nebylo jediné překvapení, které pro tebe dnes mám."
Vykulila oči a usmála se ještě víc: "Víc už si ani nezasloužím, povídej, co to je?"
Neodpověděl, jen pokýval hlavou za Ed, která se pohotově otočila. Stál tam a smál se na ni tak, jako ona na něj. Vrhla se mi kolem krku a políbila ho na tvář, kde její rtěnka zanechala rudou stopu. Když se od sebe konečně odtáhli, jen pronesla: "Pane MacDonalde, také jste mohl napsat, že navštívíte zemi svých předků!" a žďuchla do Ramseyho ramene tak, jak to měla ve zvyku. On si ho jen hraně promnul a s uraženým výrazem odvětil: "To by nebylo žádné překvapení, slečno Valiková." Pak už se na sebe jen zářivě usmívali a sdělovali si dojmy z doby, kdy se neviděli. Edith se však nezmínila o zmrtvýchvstání Petera. To nakousl nečekaně Ramsey.
"Drahoušku," pronášel, když ji držel v podpaží a vedl na drink k baru, "mohla bys mi, prosím, vysvětlit, co znamená můj bývalý učitel lektvarů, o kterém jsem si několik let myslel, že je mrtvý, támhle u stolu?" hodil hlavou ke vzdálenému hloučku čarodějů, ze kterých vyčnívala Peterova tmavá hlava s modrýma očima pevně hledícíma na dvojici.
"Nebudeme si kazit náladu, ne?" pronesla Ed rádoby vesele a odvrátila pohled od muže, o kterém si myslela, že ví vše, ale opak byl pravdou. Byl teď pro ni naprostým cizincem.
"Víš, že mně to říct můžeš," chytil ji Ramsey a pevně se jí zahleděl do očí. Jen zakroutila hlavou a odpověděla: "Teď ne, snad později," sklopila oči a otočila se zpět k baru.
Večer probíhal skvěle, jen ty světlé oči jí nedaly spát. Neustále ji pozorovaly, kamkoli se hnula. Zakázala si jejich pohled opětovat. Zjistila, že James je skvělý tanečník, se kterým by dokázala protancovat nejedny boty, nikdy se mu totiž nechtělo z parketu, jako by byl zvláštním přírodním úkazem. Byla ráda, že se s Ramseym potkali, když přijel a náhodou padla řeč na ni. V sále bylo totiž tolik lidí, že by se klidně mohli minout.
"Edith, tohle je francouzský ministr kouzel, pan Auguste Grassouillet," přitočil se James s obtloustlým mužem k rudovlásce. Než ovšem stačil představit i Ed, ta se jen usmála, podala Francouzi ruku a odpověděla: "Je m'appelle Edith Laura Esmée Nadine Valiková. Enchanté de faire votre connaissance."
"Sleččno, jsste z Frrancie?"
"Ne, nejsem. Pocházím z České republiky."
"Máte ovšem nádhernou francouzsštinu a samozřřejmě krrásné frrancouzsské jméno," pochleboval Edith menší mužík.
"Děkuji," malinko se zarděla dívka.
"Studofala jsste v Čechách?"
"Jistě, ráda na školu vzpomínám," zasmála se.
"Pan Porterr má dobrrý vkuss, krrássnější dívku ssi vybrrat nemohl," mrkal na ni svým prasečím očkem. Než mu ovšem stačila odpovědět a vyvrátit jeho teorii, zavolal na opodál stojícího muže, aby se k nim přidal.
"Jisstě tedy budete zsnát tady pana Cadogana Fiehta. V létě byl u náss ve Frrancii a moc mi pomohl ss novelizsací zsákona o létání. Jsem mu mocs vděčný."
Chtěla namítnout, že nikoho takového nezná, ale vtom se k nim připojil sám Peter. Jen vyvalila oči a polkla. Už poněkolikáté v poslední době se cítila jako hlupák a netušila, co se tu děje.
"Cadogane, znáte tady sslečšnu Valikovou?"
"Jistě, že znám, pane," odpověděl zdánlivě klidným hlasem Peter a usmál se na Ed. Ta ho jen probodla nenávistným pohledem a usrkla punče.
"Excusez-moi, je vais vous devoir quitter," usmála se na ministra a s omluvným výrazem vyrazila směrem k toaletám.
"Jistě slečšno, rrád jsem Váss pozsnal. Doufám, žše se ještě uvidíme." Pokývala hlavou v kladnou odpověď a otočila se k odchodu.
Když už tam musela dojít, malinko se upravila a podívala na sebe do zrcadla. Nic nechápala. Proč mu ten muž říkal 'Cadogan'? Praštila vzteky do umyvadla, jen to zadunělo. Bolest se dostavila záhy, proto nahlas zaklela a třela si zápěstí druhou dlaní. Vyšla z koupelny, ale čekalo ji nemilé překvapení. Za dveřmi stál Peter a zjevně čekal na ni.
"Musím s tebou mluvit, prosím," v očích měl prosebný výraz a vztahoval k ní ruku. Odtáhla se. Nic neodpověděla, jen se od něj odvrátila a šla chodbou k nejbližšímu salonku. Věděla, že ji následuje. Měla štěstí, nikdo v místnosti nebyl. Neotočila se. Jen došla k oknu, které ve skutečnosti nevedlo na ulici, jen bylo očarované, aby se z něj jevil ten nejkrásnější výhled na Londýn. Dívala se na nepravý Parlament a v hlavě měla prázdno. Čekala, až začne on. On měl začít, chtěla, aby jí vysvětlil všechno, co se tu dělo.
Stále bylo ticho, jen si prohlížel její nádherná obnažená záda, po kterých se vlnil jeden jediný rudý plamen vlasů. Připomínal mu hada, který se snaží uvolnit ze sevření dravce. Zelené šaty ji těsně obepínaly a obkreslovaly tak každou křivku jejího těla. Ruce měla ladně položené na okenním parapetu a nehty o něj občas nervózně klepla. Přistoupil k ní, chtěl ji obejmout, tolik mu chyběla.
"Fide, sed cuifidas, vide," pronesla latinské přísloví. Už se neodvážil k objetí, jen jí položil ruku na rameno. Otočila se k němu a paže mu spadla opět podél těla, stáli u sebe tak blízko, že cítil její jemnou květinovou vůni.
"To jsi mi řekl ty, pamatuješ?" řekla s odhodlaným výrazem na tváři, "pamatuješ si také, co to znamená?" to už měla v očích plamínky zloby.
"Důvěřuj, ale dívej se komu," dodala, "stále trvám na tom, že si s tebou nemám, co říct. Panebože, vždyť jsi mi nakukal, že jsi mrtvý. A já tomu věřila," to už křičela a ve smaragdově zelených očích se jí zaleskla první slza, nedala se jí však zastavit a pokračovala dál ve svém monologu k zaraženému muži: "Vždyť jsem se teď dozvěděla, že ani nevím, jak se doopravdy jmenuješ! Myslela jsem, že jsi můj nejlepší přítel. Bolelo to, když jsem tě ztratila, bolelo!" řvala z plných plic a slzy už se jí kutálely po tvářích jedna za druhou, "A pak si tě zničehonic potkám jen tak na ulici s nějakou fuchtlí, vždyť já tě milovala!" vyřkla skutečnost, kterou si vlastně sama ani nikdy neuvědomovala, zarazila se a i slzy se najednou přestaly řinout ze zelených očí. Pootevřela rty, jako by chtěla poslední slova vzít zpět, nakonec zvedla ruku k ústům a rozeběhla se z místnosti a nechala tam Petera stát. Stál tam ještě dlouho poté, co ho opustila, sám se svými myšlenkami.
Běžela chodbou ke koupelnám, které před nedávnem opustila. Sesunula se na zem a naplno se rozeštkala. Po notné chvíli si uvědomila svůj slib, který dala sama sobě, totiž, že musí být silná. Pomalu se vyškrábala zpět na nohy a kouzlem upravila svůj zevnějšek, křečovitě se usmála na svůj portrét a pro sebe si zamumlala: "Tak vidíš, to je lepší!" Nemohla se však zbavit těch slov, která vyřkla před malou chvílí, pronásledovala ji opravdu neodbytně. Petera však ten večer už nezahlédla a byla i vcelku ráda.
Na okolí se smála a nikdo by nepoznal, že není něco v pořádku. Ramseyho, a vlastně ani Jamese, však ošálit nedokázala.
"Děje se něco, drahoušku?" ptal se nejlepší přítelkyně Ramsey při jednom z pomalých tanců.
"Ne, nic se neděje. Jsem v pořádku," usmála se strojeně.
"Vím, že není. Vidím to na tobě, vždyť víš, že vždycky poznám, co se v tobě odehrává," šťouchl ji do žeber. Usmála se na něj, tentokrát už přirozeněji a odpověděla: "To on."
Černovlasému mladíkovi to stačilo, aby pochopil: "Sejdeš se se mnou zítra? Promluvíme si v klidu. Je mi jasné, že teď to nebudeš chtít řešit."
"Dobrá," krátce opřela čelo o jeho hruď a byla ráda, že ho tu má.
Po skončení písně si šla odpočinout ke svému stolečku a objednala si další punč. Přisedl si k ní její dnešní společník a ptal se podobně jako Ramsey, zdali je v pořádku. Kladně pokývala hlavou a sdělila mu jen, že je trochu unavená, ale že za chvilku se to zlepší a hned bude jako rybička. James se na víc nevyptával, ale stále si ji měřil zkoumavým pohledem.
Ed byla z rozhovoru tak rozrušená, že do sebe začala nalévat jeden punč za druhým, což způsobilo, že po chvilce už byla docela rozverná. James se rozhodl, že už by ji měl odvést domů, proto se rozloučili a namířili k šatnám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 19. února 2008 v 14:22 | Reagovat

Takže ho milovala? Nemám radši mluvit v přítomném čase? I když James by byl asi lepší, to bude asi proto, že si myslím, že Peter je bídák.. Každopádně to krásně zamotáváš :-) Kapitola se mi moc líbila :-) a jako vždy se nemůžu dočkat té další :-) Ještě toho bude určitě dost, takže jsem zase zvědavá a to příšerně :-)

2 Básnířka S. Básnířka S. | 19. února 2008 v 19:55 | Reagovat

No, bude to ještě trochu složitější...=o)) Ale nech se překvapit=D

Díky za pochvalu, potěšila...=o)) Kapču možná napíšu ještě dnes, tak uvidíme;o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama