20. kapitola

17. února 2008 v 2:57 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Sakryš, to už je to opravdu dvacítka? Nepřeskočila jsem někde nějaké to čísílko??=o) Přiznávám, že některé kapitolky byly stručnější....=o[
Inu, něco mi napovídá, že s Bludičkou to bude ještě dlouhá štreka, i přesto se mi v hlavě rojí miliony dalších nápadů... Jen si nejsem jistá, že dokážu být výkonná na více frontách. Uvidíme, nechte se překvapit, třeba něco má chorá mysl vyplodí...
Teď už se jdu s radostí vrhnout do peřin! I když jsem stále potupně umístěna na gauči v obýváku, protože postel ještě není smontovaná... (sakra, vždyť jsem od úterka do včerejšího večera byla pryč!=D)

Edith stále koukala na místo, kde se před chvilkou zjevila mužská postava. Po chvilce se její výraz změnil z nevěřícného na šťastný. Hřejivě se usmívala na krásný přelud, stojící několik metrů před ní. Nevěděla, jak se tváří James na to, že tak ztuhle zírá zjevně do prázdna a směje se, neodvažovala se spustit oči z výplodu své fantazie a podívat se na Jamese, bála se, že by zmizel. Stále se na něj dívala s ústy roztaženými, přelud se ale nesmál. Jen stál a oplácel jí její pohled, z očí mu nedokázala nic vyčíst, nahnula se dopředu a udělala malý krůček, víc se ale udělat neodvážila. Nechtěla, aby se rozplynul. Natáhla ruku před sebe, jako by ho chtěla chytit, byl ale daleko a došlo jí, že ho chytit nemůže, svěsila ji zpátky podél těla.
Jak stáli uprostřed ulice, nepozorný čaroděj však do výplodu strčil a začal se mu omlouvat, spěšně se pak vydal Ediným směrem, ta se po něm nevěřícně podívala a otočila se za ním, když ji míjel. Po chvilce se stočila zpět k místu, na které se dívala před tím. Stále tam stál a díval se na ni se stejným výrazem jako před tím. Její rysy však mezitím ztuhly, nemohla tomu věřit.
"Zlato pojď, nebo nestihneme to představení," přitočila se k němu drobná blondýnka a chytila ho v podpaží.
Edith se v hlavě začalo formovat milion myšlenek, začal jí zmítat vztek, upustila svou knihu a ruce zaťala v pěst.
"Na mrtvolu vypadáš docela dobře," štěkla po něm, otočila se, ani si nevšimla Jamesova výrazu a vyběhla pryč. Po několika metrech se přemístila pryč.
O pár minut později rychle stoupala do kopce k prostorné bílé vile. Zabušila na dveře, a když jí otevřela služebná, nic neřekla, prosmýkla se kolem ní dovnitř a instinktivně běžela do patra k pracovně pána domu. Nemýlila se, opravdu seděl za svým stolem a četl si v knize, když vlétla do místnosti, vzhlédl a stoupl si. Chtěl pokynout, aby si sedla, ale pak zpozoroval její zběsilý výraz.
"Vy jste to věděl," vřískla na něj. Oči měla černé jako dva uhlíky, čas od času se v nich dokonce rudě zalesklo, jako by v ní plál oheň. Rudé vlasy jí vlály kolem obličeje a kroutily se jako chapadla. Díval se na ni a v očích měl omluvný výraz.
"Věděl jste, že žije a lhal jste mi, o té knize! Proč? Co se to tu sakra děje?" Nestála už na zemi, ale vznášela se několik centimetrů nad podlahou, kolem ní se začal zvedat vír, který si nakonec proklestil cestu ven oknem, aby se mohl po chvíli dostat zpátky. Do místnosti teď pronikal silný vítr, ačkoli bylo bezvětří. Harry Potter jen těkal očima z okna na Edith, která vzteky zrudla tak, že její pleť nabírala barvy ne nepodobné jejím vlasům, teď už chápala jeho předešlé přespříliš přívětivé přivítání, které jí do té doby vůbec nevrtalo hlavou.
"Jdu si takhle po ulici a potkám údajnou mrtvolu, co to má znamenat? Proč?!" byla nepříčetná, máchala rukama a na tvářích se objevily i slzy vzteku.
"Promiňte mi to, takhle jste to zjistit neměla," sklopil pohled.
Edith už neodpověděla, začala cítit nevolnost, motala se jí hlava a najednou nevnímala okolí. Padala do tmy, omdlela.
***
Slunce hřálo skrz francouzské dveře vedoucí na terasu bílé vily. Rudovlasá dívka rozlepila oči a rozhlédla se kolem sebe. Místnost, ve které se probudila, nepoznávala. Byl to světlý prostorný pokoj laděný do žluta. Ležela v dřevěné posteli s nebesy pod zářivými přikrývkami. Netušila, kde se ocitla. Přešla k oknu, ale viděla jen na terasu, proto vylezla ven do teplého dne babího léta. Cítila se těžká, stejně ale došla až k zábradlí na kraji terasy a podívala se pod sebe do zahrady. Za ní se ovšem ozval ne neznámý hlas: "To je úžasné,. Že už jste vzhůru, neměla byste ale vstávat. Lékouzelník řekl, že máte zůstat v klidu, dokud za Vámi nepřijde na kontrolu," kráčela k ní paní Potterová a vedla ji zpátky do pokoje, kde ji posadila zpátky na postel.
Edith konečně začal docházet důvod, proč je u Potterových, stále ale nechápala, proč je jí tak těžko, a proč se vzbudila v noční košili u nich doma. Když si nakonec vzpomněla i na setkání na Příčné ulici, začal ji opět přemáhat vztek Dlaně měla zaťaté v pěst tak silně, že jí bělaly klouby. Opět ji vyrušila paní Potterová: "Máte mít klid a nevzrušovat se." Zřejmě si všimla jejího výrazu.
"Musím jít," začala se opět zvedat a hledat své oblečení.
"Lékouzelník řekl, že máte zůstat zde a odpočívat," odvětila Ginny.
"Nemohu tu zůstat."
"Jistěže můžete! Dáte si něco k snědku?"
"Ne, děkuji. Nemám hlad," otočila se už omluvně po ženě.
"Dobrá, kdybyste něco potřebovala, stačí zavolat Penny, to je náš domácí skřítek, bude Vám plně k dispozici," otočila se ke dveřím a odcházela.
"Jak dlouho jsem spala?" zeptala se ještě Ed.
"Jeden a půl dne," ohlédla se ještě do místnosti.
"Děkuji," dodala ještě Edith a nechala paní domu odejít.
***
Nepokoušela se z domu odejít, věděla, že by ji stejně nepustili, místo toho celé dny proseděla za oknem nebo na terase a s nikým nemluvila. Od té doby, co se probudila a řekla si pár vět s paní Potterovou, neprohodila s nikým ani jedno jediné slovo. Nemluvila ani s Harry Potterem, když za ní přišel.
Ve středu večer zaklepal někdo na dveře pokoje, nečekal však na odpověď, věděl, že by se nedočkal, proto vstoupil. Seděla u okna a ani se neohlédla na návštěvníka.
"Ahoj," začal tmavovlasý mladík.
"Vím, že se mnou nebudeš mluvit. Jen jsem se na tebe chtěl podívat," opět žádná odpověď, "a přinesl jsem ti tohle. Snad promineš, že to nesu až teď, ale přečetl jsem si ji," trošku zrůžověl a položil knihu na postel.
"Moc se mi líbila," otočil se a vyšel ke dveřím.
"Díky," ozvalo se od okna a James se zarazil.
"Konečně mluvíš! Kdybych věděl, že ta kniha je klíč odemykající tvá ústa, přinesl bych ji dřív," usmál se.
"Jsem ráda, že se ti líbila," otočila se od okna.
"Za chvíli bude večeře, budeš jíst s námi?"
"Ne, díky. Raději zůstanu tady."
"Dnes by měl přijít ještě lékouzelník. Třeba už budeš moct jít domů."
"To doufám, nerada tu otravuji."
"Když ani nevylezeš z pokoje?"
"Máte se mnou práci."
"Nebudu se s tebou hádat," smál se zase James, "mohla bys zase přestat mluvit. To by mě mrzelo."
Usmála se na něj a otočila se zpátky k oknu, pochopil to a zase odešel. Lékouzelník jí ještě ten večer opravdu řekl, že už je víceméně v pořádku a může jít domů. Paní Potterová se však nedala a umluvila ji, aby zůstala ještě do svátečního oběda druhého dne. Edith musela souhlasit.
***
U oběda bylo nezvykle ticho, slyšet bylo jen cinkání příborů o talíře, ve vzduchu bylo cítit mírné napětí. Ed se pokradmu občas podívala na majitele domu zadumaně sedícího v čele stolu. Ten nevnímal dění kolem sebe a jen upřeně zíral do svého talíře, o něčem přemýšlel.
Po jídle zvedl střapatou hlavu a směrem k Edith, která si uvědomila, nakolik jsou mu jeho synové podobní, a požádal ji, zda-li by ho nemohla následovat k němu do pracovny. Přijala, za těch několik dní, co přemýšlela o minulých událostech, s ním chtěla mluvit víc, než kdy dřív. Vystoupali mlčky do prvního patra a zabočili do prostorné místnosti, kde Edith přijala místo v pohodlném křesílku. Chvilku nikdo nemluvil, jako by oba hledali odvahu ozvat se jako první. Ticho přerušila Edith otázkou, která ji na jazyku pálila ze všech nejvíce: "Proč jste mi neřekl, že žije? Proč jste mi lhal?"
"Myslel jsem a stále myslím, že nejsem ten pravý na probírání tohoto tématu."
"Dobrá, nebudu se doprošovat," odsekla a začala se zvedat.
"Chápu Vaše rozčarování. Posaďte se ještě, prosím. Chtěl bych s Vámi probrat jinou záležitost."
"Jakou?"
"Je na Vás vidět, že ještě stále nejste v pořádku. Bydlení v hostinci by Vám na zdraví asi nepřidalo. Chtěl bych, a prosím přijměte to jako omluvu a něco, čím chci odčinit své předešlé chování, abyste zůstala bydlet v mém domě."
Jeho nabídka ji přikovala ke křeslu, čekala hodně různých věcí, ale tohle rozhodně ne. Dívala se na něj s nevěřícným výrazem a pootevřenými ústy. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela.
"To nemohu přijmout, promiňte," odvětila nakonec.
"Myslel jsem si to," usmál se muž a pokýval hlavou, "samozřejmě můžete platit nájem, když Vám to bude vyhovovat více. Zůstat můžete v tom samém pokoji, který jste obývala v posledních dnech, sama dobře víte, že je k němu připojena i koupelna. Nebude Vám tu nic chybět."
"V hostinci pracuji, mám to rychleji do práce," namítala stále.
"Umíte se přeci přemísťovat," usmál se muž znovu, "můžete si to ještě nechat projít hlavou."
Přikývla a konečně se zvedla k odchodu. Přešla chodbou k útulnému světlému pokoji a rozhlédla se po něm. Zavrtěla hlavou a chystala se posbírat těch několik málo věcí, které jí James přinesl z hostince, když byl říct majiteli o jejím zdravotním stavu. První do ruky vzala lehké sáčko a přehodila ho přes paži. Vypadl z něj však malý složený papírek. Vzala ho do ruky a ihned ho poznala. V posledních dnech na věštbu úplně zapomněla. Přečetla si její text, i když ho znala dokonale nazpaměť. Zarazila se až u poslední věty 'Pomoc vyvoleného přijmout musí…', najednou si už nebyla tak jistá svým rozhodnutím odejít zpátky do hostince. Chtěla zjistit, co věštba znamená, chtěla najít své biologické rodiče. Pokud věštba mluví o tom, že musí přijmout jeho pomoc, přijme ji. Teď to konečně dávalo trochu smysl. Už nelitovala dopisu, který před téměř třemi týdny poslala Harrymu Potterovi.
Vydala se zpátky k pracovně a zaklepala na její dveře, zevnitř se ozvalo jen tlumené 'dále', vešla. Pán domu vzhlédl od rozečtené knihy a usmál se, zjevně už tušil, jak se rozhodla. Přistoupila k němu: "Dobrá, zůstanu. Bude to ale jen dočasně, dokud si nenajdu vlastní byt. Nájem samozřejmě budu platit."
"Jsem rád, že jste se tak rozhodla."
Usmála se a odpověděla: "Já také, ale teď mě omluvte, budu muset pro své věci do hostince."
"Jistě, James Vás určitě rád doprovodí. A já jsem Harry, budeme žít pod jednou střechou, můžete mi tykat," podával jí ruku. Maličko se začervenala a ruku přijala, pak už odešla, aby si došla do Děravého kotle pro zbytek svých věcí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 17. února 2008 v 14:30 | Reagovat

Takže to byl opravdu on? Tak to mě naštval, takhle hloupě lhát... a Harry to samé... jsem strašně moc zvědavá, jak tohle bude pokračovat. Kapitola zase skvělá a já se nemůžu dočkat další :-)

2 Básnířka S. Básnířka S. | 18. února 2008 v 0:22 | Reagovat

Njn, jsou to chlapi, co bys chtěla?=o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama