19. kapitola

16. února 2008 v 19:55 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Tak je tu ta slíbená kapitolka... Dokonce jsem se do toho dala natolik, že asi budu psát ještě dál a možná přihodím ještě jednu.;o))

Malý řadový domek až na konci ulice byl odlišný od sousedních, i když byla vidět jistá snaha o splynutí, stejně vypadal výstředně. Okna do oranžova, stejně tak i vstupní dveře, omítnutý byl béžově, což vytvářelo s okny kontrast, až přecházely oči. Edith si byla jistá, že je to dům, který hledala. Ten, kde bydlí Jonathan Prescott. Přistoupila ke dveřím a chvilku se rozmýšlela, jestli má vůbec zaklepat, nakonec ruku zvedla a několikrát s ní zabušila do oranžových dveří. Z domu zaslechla pohyb, a pak už se dveře otevřely. Stál v nich nižší, asi třicetiletý muž s umaštěnou zástěrou kolem krku, v ruce třímajíc vařečku. Zkoumavě hleděl na rudovlásku za dveřmi a v duchu se ptal sám sebe, kdo to je a co tu dělá. Proud myšlenek přerušila ona sama, když k němu natáhla ruku a s úsměvem se představila jako Edith Laura Valiková.
"Omlouvám se, že přicházím bez ohlášení, ale neměla bych Vás zdržet dlouho."
"V pořádku, pojďte dál," pokynul muž Edith a zavíral za ní dveře.
Stála v obývacím pokoji a rozhlížela se, zevnitř dům vypadal několikanásobně větší, než zvenku. Z kochání se zahradou Ed vyrušil majitel domu, teď už bez vařečky, oděný v kouzelnickém hábitu.
"Posaďte se, prosím," ukázal na gauč u stěny a sám si sedl naproti do křesla.
"Máte krásnou zahradu, nečekala bych, že u řadového domku může být tak velká."
"To víte, je zvětšená, ale sousedi to nemůžou vidět. Jeden z mých povedených architektonických kousků," uchechtl se.
Odvrátila se od okna a přešla k nabízenému místu k sezení: "Ještě jednou promiňte, že ruším, jen bych se chtěla zeptat na jednoho svého známého."
"Mě nerušíte, jen jsem se pokoušel o uvaření nějaké té večeře, ale stejně mi to moc nejde," zasmál se, "nedáte si něco k pití?"
"Ne, díky."
"O koho se tedy jedná?" zeptal se, když si sám nalil dýňové šťávy.
"Jde o jistého Petera Prescotta. Hledala jsem ho na ministerstvu v kouzelnické matrice, ale nebyl tam. Měl by být stejný ročník jako vy."
"Petera Prescotta? Nikoho takového v rodině nemáme. Možná třetí bratranec z otcovy strany, ale ten je mladší. Navíc je to mudla. Otec je z mudlovské rodiny, víte?"
"To je zvláštní. On měl studovat v Bradavicích, dokonce v Nebelvíru jako vy!"
"Mohu Vás ujistit, že žádný další Prescott ve škole tehdy nebyl."
Edith byla ještě zmatenější, doufala, že jí tento zvláštní muž pomůže. Opak byl však pravdou. Raději se pomalu zvedla a s Jonathanem se rozloučila.
***
Záležitost s Peterem nedala Ed spát. Neustále přecházela po pokoji z jedné strany na druhou. Pomalu by se jí mohla začít motat hlava, malou místnost dokázala překonat několika menšími kroky. Vzala proto knihu a vyšla na ulici, kde si sedla na první volnou lavičku, kterou viděla. Bylo krásné počasí, i když slunce už ustupovalo na západ a v nejbližších chvílích se chystalo zapadnout a nechat tak tuto část Země v temnotě prosvětlené jen srpkem měsíce. Seděla na lavičce, ale knihu stále neotevřela, jen sledovala mumraj kolem sebe. Někteří kouzelníci a čarodějky tudy prošli ve spěchu, jiní se jen tak procházeli. Lidí bylo v ulici plno, přeci jen byl pátek.
Edith se rozhlížela kolem sebe tak, jak to dělala často. Měla ráda místa, ze kterých dýchala jejich minulost a Příčná ulice k nim bez pochyby patřila. Teď se nořila do načervenalého světla a začínala ožívat nočním životem. Zvedla se z lavičky a procházela kolem křivolakých domů a domků. Konečně nemyslela na tu záležitost s Peterem. Když se tak rozhlížela kolem sebe, někdo jí zaklepal na rameno.
"Ahoj," pozdravil ji James.
"Ahoj," usmála se na něj, "takže jsme si začali tykat?"
"Jasně, sama jsi mě o to požádala," mrknul na ni. Ed jen protočila oči, zakroutila hlavou, ale na ústech jí zůstával úsměv.
"Co tu děláš?"
"Jen tak se procházím. Dělám to ráda, stará místa mě uchvacují," dívala se na jeden z nejstarších domů a zkoumala propracovanou fresku na jeho zdech.
"Taky se mi tu vždycky líbilo, ovšem v Prasinkách je také krásně, i když nejsou tak staré."
"Tam jsem ještě nebyla, ale věřím tomu. U nás u školy je také kouzelnická vesnice. Chodila jsem tam nesmírně ráda."
"Jaké je to u Vás?"
"Nádherné, mrzí mě, že jsem nemohla trávit dětství v takovém prostředí," odmlčela se, "i když mudlovský svět má také něco do sebe."
"Tomu věřím." Usmála se na něj a společně pokračovali v procházce.
"V Praze je také takovéhle místo, tady je to ale mnohem starší. Zlatý věk kouzelníků tam nastal až za vlády mudlovského krále Rudolfa II. Ten byl vždycky příznivcem alchymie a všeho podobného. Ostatní mudlové ho považovali tak trochu za malého podivína. Tehdy u něj sloužilo mnoho kouzelníků, ale také podvodníků. V té době bylo také vystavěno Náměstí u Stříbrné kašny. Je to tam hodně podobné Příčné ulici."
"O té podobnosti vím, kdysi jsme tam byli na dovolené," smál se, "ale děkuji za příjemnou exkurzi do dějin českého kouzelnictví."
"Není za co," usmála se na něj také.
Pod jejím pohledem ztratil řeč a nevěděl, co odpovědět, stočil téma hovoru jinam: "Co čteš?" ukázal na knihu, kterou držela v ruce.
"To je moje oblíbená knížka. Četla jsem ji snad stokrát. Koupila jsem si ji těsně před tím, než jsem se dozvěděla o kouzelnickém světě," sklopila oči ke knize a druhou rukou pohladila její hřbet, "jsou to krátké povídky, všude ji vozím s sebou."
"Páni, žádnou mudlovskou knihu jsem nikdy nečetl," rozzářil se.
"Jejich beletrie je skvělá, někdy bys to měl zkusit," obrátila se a znovu se rozešla ve směru jejich cesty. James ji následoval, ale najednou ztuhla. Pootevřela ústa a zírala na místo, kde se vynořila vysoká postava.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 17. února 2008 v 14:16 | Reagovat

Že by Peter? Ne, tuhle naději jsem už ztratila, takže by to mohl být někdo jiný? Ale kdo? Ještěže je tu další kapitola, jinak bych asi dneska neusnula :-) Rychle jdu na další, protože jsem zase hrozně zvědavá :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama