17. kapitola

10. února 2008 v 22:17 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Tak máme vymalováno, ještě sice nemám pokoj ve stavu dokonalém, ale i tak jsem nakonec ráda, že jsou ty stěny nové...=o)) Stropy mám žluté a stěny modré, vypadá to skvěle!;o) Možná přiložím i foto, až tu bude i ta nová postýlka - letiště, mňam;o)
Vím, že jsem si dala na čas, ale kapitolku jsem dopisovala až teď, ta tvůrčí krize se do ní malinkato promítla... Ale snad jsem to nakonec vyřešila alespoň trochu obstojně... No, posuďte sami a okomentujte to...=o)

Počasí sice začalo Ed přát, ale ona si konečně uvědomila, proč do Anglie vůbec přicestovala. Opět seděla na lavičce v Příčné ulici, držela pergamen se slovy a přemýšlela. Nevěděla, kde by měla začít, potřebovala by radu, ale neměla tu nikoho, kdo by jí ji dal.
Dlouhé hodiny se snad ani nehnula a se zaujatým výrazem už snad po tisící četla slova, dávno je měla ostře vryté do očí i mysli. Den se nachyloval a slunce začalo zapadat, obloha zčervenala, ale mladá dívka se stále nepohnula. Jen oči jí jezdily ze strany na stranu, občas si skousla dolní ret a našpulila ústa jako by snad chtěla něco říct.
Když už neviděla na písmenka a ulicí se rozzářily pouliční lampy, uvědomila si, jakou dobu tu musí sedět. Spěšně se zvedla a vydala se do hostince. Povečeřela a unaveně vystoupala do schodů ke svému pokoji. Útulná malá komůrka s postelí, psacím stolem a křesílkem, ke které byla připojena i koupelna, jí poskytovala azyl už tři týdny. Sedla si na pelest a dívala se ven z okna vedoucího do rušné ulice s procházejícími lidmi a auty rychle směřujícími ke svému cíli. Hlavou se jí proháněla slova věštby, o které by teď nejraději ani nevěděla. Z přemýšlení ji dostal až milosrdný spánek.
***
"Dobré ráno."
"Dobré Edith."
Dívka ještě rozespale chňapla po nejbližším hrnku a naplnila ho kávou. Srkala horkého nápoje a přivírala při tom oči.
"Copak? Probděla jsi noc?" ptal se hostinský otírajíc barový pult.
"Ale ne, jen nad něčím pořád musím přemýšlet."
"Nějaký chlapec ti padl do oka? Mně to říct můžeš," mrknul starší pán.
"Jé, kdyby to bylo tak jednoduché," smála se Edith, teď už zametajíc podlahu.
Byla neděle, poslední víkend před začátkem školního roku, začal jeden z nejrušnějších dnů, jaké tu Ed zažila. Zákazníci se u stolů střídali jeden za druhým, v hostinci bylo neustále rušno. Některé děti se těšily do školy, jiné, hlavně ty starší, už tak nadšené nebyly. Rudovláska se musela usmát, když viděla ty nadšené obličejíčky. Vzpomněla si na vlastní školní léta a hlavně na to, jak byla poprvé nakupovat věci do školy.
"Budete si přát?" ptala se rodinky se dvěmi dětmi. Starší chlapec už byl ve školním věku, zatímco jeho mladší sestřička ještě bradavickému hábitu nedorostla.
"Ano, dvě dýňové šťávy, dva máslové ležáky a jídlo si ještě vybereme, díky slečno," odpovídala jejich matka.
Už už se Edith otáčela, že půjde natočit ležák, když zaslechla slova, která ji nevědomky zaujala.
"Mami, to je Harry Potter? Ten Vyvolený?" ukazovala dcerka ke dveřím svým malým prstíkem.
"Zlatíčko, to se přeci neříká," peskovala dívčinu, "Už nikdy takhle neukazuj, ano?"
"Jistě maminko," kývala, "ale je to on, že jo?" ptala se horlivě holčička a šťouchala naopak do svého otce.
"Jo, je," odpovídal laxně její bratr.
To už se Edith konečně otočila a razila si cestu k výčepu. Dívenka měla pravdu, opravdu do Děravého kotle přišel Harry Potter a nebyl sám, kráčela s ním dívka tak Edina věku se zrzavými vlasy a pihovatým nosem. Točila ležáky zákazníkům a stále přemýšlela, rozhovor rodiny jí nedal spát. Hlavou se jí honila jen dvě slova, vyvolený a věštba. 'Proč mě to nenapadlo dřív? Vždyť jsem vyprávění o jeho dobrodružstvích hltávala, byla to pro mě droga na dobrou noc.' povídala si sama se sebou a při tom přelila i půllitr, který zrovna čepovala.
'Je snad možné, aby on byl i tím vyvoleným z mé věštby?'
'Blbost, může to být kdokoli. Ten vyvolený může být stejně tak vyvoleným jen tobě.'
'Ale co když to tak je?'
Nesla půllitry spokojené rodince a v hlavě měla miliony myšlenek točících se kolem jedné jediné záležitosti.
'Musím to zjistit!' ukončila svůj vnitřní dialog.
***
'Jak se k němu mám sakra dostat? To je komedie. Možná už vím nějakou podstatnou věc, ale neumím s ní nijak naložit. Nejraději bych si nafackovala. Ježiš mysli, mysli, mysli!' nadávalo si děvče svým rodným jazykem, když přecházelo z jedné strany svého malého pokoje na druhou. Takhle ho přešla snad už milionkrát, nedalo jí to totiž moc práce, místnost dokázala zdolat pouhými dvěma kroky.
Bylo úterý, dva dny od doby, kdy v hostinci viděla Harryho Pottera s dcerou, jak záhy zjistila. Od té doby nedumala nad ničím jiným, ale žádný spásný nápad zatím nepřicházel, z čehož začala být nervózní.
'Možná bych měla napsat dopis Ramseymu, mohl by mi poradit.'
'Dopis! To je ono. Napíšu mu dopis. O co v něm ale budu žádat?'
Urychleně vzala pergamen a brk, namočila ho do inkoustu a zasedla za stůl. Jakmile ale napsala slova 'Milý Harry Pottere', rozčílila se nad svou blbostí, zmuchlala pergamen a hodila ho do kouta. Vzala si nový list a ocucávajíc brk přemýšlela, co vlastně napíše.
Vážený pane Pottere,
ráda bych Vás požádala o setkání, týká se jednoho mého známého, kterého, jak vím z jeho vyprávění, jste také dobře znal. Jednalo by se jen o krátkou schůzku, chtěla bych Vás požádat o poskytnutí jedné malé informace o něm.
Děkuji předem mnohokrát a doufám, že se Vám mé obtěžování nijak nenaruší Váš program,
s pozdravem a přáním krásného dne Edith Laura Valiková
Ještě několikrát po sobě dopis přečetla a nadávala si, že v těchto chvílích, kdy o něco jde, nedokáže sesmolit smysluplnější zprávu. Když dopis překládala, ještě jednou ho pohladila, podívala se ven s okna a zašeptala k oblakům: "Promiň, že tě tak využívám. Chybíš mi."
Pak už ho jen zapečetila, přivázala na nožku Sovince a poslala ji do Godrikova dolu, místa bydliště Harryho Pottera.
Ještě toho večera přiletěla Sovinka zpátky s odpovědí. Harry Potter v ní zval Edith na páteční večeři. Ed zajásala, nečekala, že by jí vyhověl, ke všemu byla odpověď velice zdvořilá.
***
Šeřilo se a štíhlá postava mířila vesnicí do mírného kopce k vilce s mnoha prosvětlenými okny. Prošla brankou a mířila ke vchodovým dveřím. Rozhlížela se kolem sebe po zahradě, ale pohledem nakonec skončila opět na velkém, bíle omítnutém domě a sledovala, jak se za okny míhá světlo. Přešla ke dveřím a po chvilce váhání nakonec vzala do rukou železnou hlavu lva a zaklepala s ní na dveře. Jako by si tím uvědomila, co právě udělala, a začala panikařit.
'Vždyť jsem si ani nerozmyslela, na co se ho zeptám. Panebože, proč nikdy nepřemýšlím nad takovými věcmi? To pozvání mě úplně zaslepilo a já si ani nerozmyslela detaily. Co tam sakra budu dělat?!' ptala se sama sebe.
Otočila se ode dveří a chystala se raději zmizet, začala se setkání bát. V útěku jí ale zabránil mužský hlas.
"Dobrý den, Vy asi budete ta dnešní návštěva."
Otočila se a spatřila známého z Příčné ulice, ve dveřích stál James. Když jí viděl do obličeje, zářivě se usmál a pokynul, aby ho následovala do domu.
"Netušil jsem, že dnes budeme mít u večeře tak zářivou návštěvu," mrkal laškovně James.
"Moc dlouho se nezdržím," kývla Edith a malinko se na člena hostitelské rodiny usmála.
"Snad byste nám neupřela tu radost z Vaší přítomnosti?"
Na to už Ed neodpověděla, jen se rozhlížela po světlé vstupní hale, když k ní od schodů dolehl hlas hlavy rodiny.
"Á, slečna Valiková, že?"
"Ano, to jsem já, moc mě těší," zarděla se dívka a přijala nabízenou ruku Harryho Pottera.
"Pojďte, nejdříve se najíme."
Přikývla a následovala muže do jídelny. Tam už čekala i paní Potterová, která si s Ed také přátelsky potřásla pravicí. Rudovláska byla tak nervózní ze samotného setkání s Potterovými, že jí nepřišlo zvláštní tak vřelé přijetí.
Seznámila se ještě s dcerou Lily a doslechla se, že Albus má bohužel už nějakou schůzku, tudíž nemohl být přítomen. Rodina byla velice příjemná, Edith zjistila, že je stejně stará jako Lily, která už má školu ovšem rok za sebou, studovala v Salemu jako její přítelkyně Margarita. Teď pracovala na ministerstvu na odboru pro mezinárodní spolupráci. Večeře jí připomněla dobu, kdy byla ještě naživu maminka, kdy se celá rodina sešla a klábosilo se až do noci.
Po dezertu vyzval hostitel mladou návštěvnici k rozhovoru, kvůli kterému sem přišla. Následovala ho tedy do jeho pracovny v patře. Pracovna byla útulná, na zdech se vyjímaly různé obrazy a rodinné fotografie, naproti od dveří se tyčila knihovna, před kterou byl umístěn pracovní stůl s pohodlně vzhlížející židlí. U krbu byla umístěna dvě křesla, ke kterým jí Harry rukou pokynul.
"Dáte si něco k pití?" ptal se ještě, než si sednul. Odmítavě zavrtěla hlavou a poděkovala.
"Chtěla jste se mnou mluvit, že ano? Jsem zvědav, o čem," zkoumal ji zpoza svých brýlí zelenýma očima.
"Ano, víte," trošku se začervenala, "já… já vlastně nejsem z Anglie, ale z České republiky, jak už jsem Vám říkala u večeře," zasmála se křečovitě. "Měla jsem tam ale anglického přítele, který mi o Vás vyprávěl. Řekl mi také, že Vás dobře zná. Promiňte mi tu indiskrétnost, ale také mi pověděl o Vašich pamětech. Prý je měl možnost kdysi číst. Jen jsem se Vás na něj chtěla zeptat."
"Jistě, ale musíte mi říct jeho jméno," rozevřel široce svá ústa.
"Jmenoval se Peter Prescott."
"Prescott říkáte?" přeběhl mu stín přes obličej. "Slečno, nikoho takového ale neznám," kroutil odmítavě hlavou.
"To není možné, nebo ano? Jak by jinak věděl, že jste napsal tu knihu?!" Byla zmatená, nevěděla, co dělat. Co to všechno mělo znamenat? Vždyť jí Peter řekl, že je bratrancem Ginny!
"Netuším."
"Ale… On mi řekl, že je bratrancem Vaší ženy. Co to má znamenat?"
"V tomto ohledu Vám asi nepomůžu. Mohu Vás odkázat maximálně na kouzelnické matriky. Nebo do archivů v Bradavicích, pokud tam studoval, musí o něm být záznam."
"Děkuji Vám. Asi půjdu, mám o čem přemýšlet," dostala s námahou po chvilce ticha ze sebe, "děkuji Vám za večeři a rozhovor."
"Nemáte za co, slečno. Když budete něco potřebovat, stavte se."
Jen se usmála a přecházela ke dveřím, zelené oči se za ní stále dívaly. Ve dveřích se ještě otočila: "Mám ještě jednu otázku," přikývl, že může pokračovat.
"Kolik lidí četlo Vaši knihu?"
"Řeknu Vám jen, že jich mnoho nebylo, ale žádný Peter Prescott mezi nimi nebyl."
Naposledy se na něj usmála a zmizela v tmavé chodbě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 11. února 2008 v 18:57 | Reagovat

Super kapitola :-) jen jsem trochu zmatená, ale to ne proto, že by v téhle kapitole bylo něco nesrozumitelného, to vůbec ne, ale kvůli Peterovi. Že by si změnil jméno, nebo snad lhal? Jsem strašně zvědavá, co z toho vůbec vyleze...

Každopádně zase jedna z nejlepších kapitol, vážně se mi moc líbila :-) těším se na další :-)

2 Naiad Naiad | Web | 13. února 2008 v 19:11 | Reagovat

Tak doufám, že se tu dnes a to co nejdřív objeví další kapitola :-) Já jsem si hezky pospíšila a napsala další, tak snad se dočkám i na tu tvoji :-)

3 Básnířka S. Básnířka S. | 13. února 2008 v 20:06 | Reagovat

Teď musím jít žít společensky - šéf z brigády mě pozval na bowling... Ale až se z něj vrátím, tak se sem přiženu, dopíšu to a hodím sem;o))) A stráááááááášně se těším na tu tvoji;o)))

4 Naiad Naiad | Web | 13. února 2008 v 22:09 | Reagovat

Chápu, takové nabídky se neodmítají :-) budu se těšit na další kapitolu, i když si jí pravděpodobně přečtu až zítra :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama