16. kapitola

7. února 2008 v 21:24 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Malujeme, děs a hrůza...=D Černé stěny se mi začínají líbit, ten úklid mě dodělává jak psychicky, tak fyzicky(půl dne na záchodě s průjmy=o)). Počítač bude odstaven z provozu asi až do neděle... Nezoufejte ale, sice mám teď malou tvůrčí krizi s navázáním, ale noťásek to jistí, takže ve chvílích volna budu ťukat do něj;o)

"Dobré ráno."
"Dobré ráno, slečno. Dáte si něco k snídani?"
"Nene, děkuji, koupím si něco na cestě. Dnes je poslední den," mrkla rudovláska na hostinského.
"Konečně už přestanete prolézat ty mudlovské památky?"
"Kdybyste věděl! Některé ty objekty jsou úchvatné, pak Vám pustím film nebo ukážu fotografie."
"Ále děvenko, já to přeci znám. Ale nechápu ten Váš zápal."
"To víte, patnáct let mezi mudly… To Vám z nich něco zůstane. Dokonce i ta kamera s foťákem jsou mudlovské. Chci to ukázat otci."
"Děvče, vy jste blázen," smál se muž za výčepem, "Jděte už, ať toho projdete co nejvíc a už tam nemusíte chodit."
"Tak nashle!" mávala na milého mužíka a smála se od ucha k uchu. Konečně byla v Londýně a užívala si ho plnými doušky. Týden už nedělala nic jiného, než že obcházela památky. Uchvátil jí Tower a Britské muzeum, kolem Temže by se dokázala procházet snad věky a v Parlamentu by chtěla bydlet. Ovšem ta mudlovská bezpečnostní opatření, to se jí občas nelíbilo. Jednou jí chtěli dokonce zabavit hůlku. Na muže se svůdně usmála a zamrkala dlouhými řasy. Po pár vteřinách jí začal nutit své číslo a hůlku omluvně vracel. Když se procházela po galerii ve sněmovně Lordů, všimla si, že ji sleduje. Nakonec musela přijmout pozvání na večeři. Další den jí dělal příjemnou společnost, byl milý a hodný, učinil by pro ni, co by jí na očích viděl, ale prostě to nebyl její typ.
Muži, bylo to zvláštní u tak krásné dívky, ale nikdy neměla žádnou známost. Ve škole se o ni pár chlapců ucházelo, ale nikdy s nikým nikam nešla. Asi to bylo tím, co jí řekl ředitel hned první den, kdy tam dorazila. Vždycky si myslela, že se jí dvoří jen kvůli tomu, že je poloviční víla, proto všechny odmítala.
***
Ed bydlela v Děravém kotli už dva týdny. O peníze starost neměla, v kouzelnické hospůdce začala i pracovat, hostinský byl jen rád, že má tak půvabnou servírku, zákazníků mu totiž jen přibývalo.
Příčnou ulici si oblíbila, zamilovala si obchůdky a její středověkou atmosféru. Nejraději chodila na sladkosti do cukrárny Floriana Fortescua, jeho zmrzliny neměly konkurenci, alespoň co byla schopna posoudit. Teď ale na zmrzlině nebyla, Londýn celou dobu jejího pobytu dokazoval, proč je tak pověstný svým počasím. Celých čtrnáct dní bylo zataženo, poprchávalo a v ranních a večerních hodinách se tvořily mlhy, ani to ovšem Edith nezabránilo v prozkoumávání tohoto pozoruhodného města.
Odcházela s pytlíkem plným gumových pendreků nejrůznějších barev a chutí, do uší jí bubnovaly rytmy jemného bossa nova stylu a dívka se smála na celý svět jako by úplně zapomněla, proč se do vzdálené země vydala. Venku na ni čekalo překvapení, konečně vysvitlo slunce a ozářilo tak domy a domky v ulici. Zavřela oči a čerpala sílu letních zlatavých paprsků. Vykračovala si po dlážděném chodníku a kdo ji viděl, určitě by nepochyboval o jejím vílím původu. Párkrát se otočila kolem dokola a pokračovala dál, to místo na ni působilo jako baterie, najednou se cítila nabitá energií, ale když tak couvala a dívala se do nebe, najednou blankytně modrého s pár menšími obláčky, smála se a nořila se do tónů hudby, do něčeho vrazila.
Pohotově se otočila a zjistila, že to něco je vlastně někdo.
"Moc se omlouvám," řvala a ani si to neuvědomila.
"Nemusíte na mě tak ječet, nejsem hluchý," odpovídal neznámý. To ovšem neslyšela, mohla mu jen odezírat ze rtů a pozorovat jak se shýbá k zemi a začíná sbírat balíčky, které mu vyrazila z rukou.
'Historie se opakuje,' přemýšlela, když spěšně začala pomáhat cizinci ve sběru.
"Promiňte, vždycky se u hudby tak zasním a nic nevnímám," promlouvala už potichu bez sluchátek, když ze země vše posbírali.
"Hm, v pořádku."
"Takhle se obyčejně seznamuji," natáhla ruku k muži, "Edith Laura Valiková, těší mě." Když si ho tak prohlížela, musela říct, že je jí nesmírně povědomý, jen nevěděla odkud.
Nechápavě na ni shlížel, ale pak nabízenou ruku přijal: "James Potter," To už jí to došlo. Byl neuvěřitelně podobný svému otci, vzpomněla si na fotografii Harryho Pottera v učebnici do Dějin čar a kouzel. Ne, nebyl mu podobný, vypadalo to jako by někdo udělal Harryho kopii, jen na brýle zapomněl a oči pozměnil, nebyly totiž zelené, ale oříškově hnědé.
"Abyste rozuměl, už se mi něco podobného několikrát stalo. Jsem na té krabičce asi závislá," ukazovala na svůj přehrávač.
"Aha, teď už to chápu," konečně alespoň zvedl koutek úst, "rozhovor ale budeme muset odložit na neurčito, musím běžet," spěšně se vzdaloval.
"Také mě těšilo, držte mi místo ve svém diáři. Ozvu se," otočil se ještě, tentokrát se rozkošnicky usmál, zvedl obočí a zmizel za rohem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 7. února 2008 v 21:54 | Reagovat

Jsem hrozně ráda, že už je v Anglie, sice naši zemi miluju, ale prostě mi ten kouzelnický svět patří spíš tam než sem (asi kvůli Harrymu...) Super kapitola :-) a James Potter :-) Doufám, že se s ním v budoucnu budeme potkávat častěji :-)

Každopádně se moc těším na další kapitolu, protože mám pocit, že teprve teď se to začíná rozjíždět (ale i to předtím bylo super :-))

2 Básnířka S. Básnířka S. | 10. února 2008 v 22:19 | Reagovat

Jj, je to tam takové přirozenější;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama