15. kapitola

6. února 2008 v 23:45 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Jen pro Naiad;o))) Ať ti jde líp dějepis=p

Už půl hodiny netrpělivě čekala v nejzazším koutku příjemné hospůdky na svého přítele, byla celá netrpělivá a stále si na prst natáčela své dlouhé kadeře. Nakonec do hrátek se svými vlasy byla tak zahloubaná, že si nevšimla nově příchozího. Ten se na ni s úsměvem chvíli díval, a pak už ji chytil za rameno a štěknul na ni pozdrav. Ed se lekla tak, že málem spadla z lavice, na které byla doposud pohodlně usazená.
"Sakra, Ramsey, to mi nedělej," mračila se na kamaráda a snažila se vzpamatovat z leknutí.
"Říká se 'ahoj'. Také tě rád vidím," odvětil s úsměvem.
"Promiň," zvedla koutek úst.
"Copak je tak důležitého, že mi to musíš říct? Konečně svolíš, že si mě vezmeš?," roztáhl rty od ucha k uchu mladík.
"Nedělej si srandičky, je to opravdu důležité," na poslední slovo dala důraz.
"Dobře, povídej."
"Včera se mi stalo něco zvláštního. Víš jak Delfová chodí občas poslouchat, když hraju? No, tak včera mi řekla," chvilku se odmlčela, najednou se jí to zdálo absurdní.
"Co ti řekla? Jsi jak v těch tvých mudlovských folmech."
"No, prostě mi řekla věštbu. Bylo to vážně divné, jsem z toho trošku mimo…"
"Páni, to je velký! Jaká věštba to byla?"
"To je právě ono, vůbec se v tom nevyznám… Tak mě napadlo, jestli bys mi nepomohl, vždycky ti šly hádanky líp."
"Tak povídej, jak zněla."
Neodpověděla mu, jen zašmátrala v kapse zelené sukně a vytáhla pomačkaný papírek. Slova byla stále napsaná v rychlosti přes notovou osnovu. Ani ji nenapadlo je úhledně přepsat na pergamen. List byl už značně pomuchlaný od toho, jak ho stále žmoulala, ale slova na něm byla čitelná tak dobře, jako by do něj byla vyryta. Sledovala Ramseyho, jak se zaujetím čte ten krátký vzkaz stále dokola, už to nevydržela: "Tak co?"
"Já… já, nevím. Co ti na tom není jasné?"
"Tak začneme od začátku, ne?" zčervenala do podoby rudé růže.
"Jistě. Tak s tou dcerou, to jako že bys byla potomek Ty-víš-koho?"
"To je blbost, vždyť zemřel kolik let před tím, než jsem se narodila já!"
"To je pravda, ale jinak si to vysvětlit nedokážu."
"Dobře, tuhle část necháme být, třeba na to přijdeme, až se dopracujeme dál."
"S tou mocí elementů, no Ed… To taky nechápu, možná to souvisí s něčím, co se teprve stane, to by pak dávalo docela smysl s tím, že se dozvíš pravdu."
"Pravdu, pravdu… Ale o čem?"
"Nejsem jasnovidec, zlato."
"A já nejsem jasnovidka, popojedem."
"To další je docela jasné, ne? Říká to, že musíš pátrat po svém původu, najít matku a otce. Spíš je to ta část věštby, která tě stoprocentně identifikuje. Je to tak, tvá matka byla víla, otce neznáš, máš čtyři jména, což je podle mého docela hodně…" v očích jí zajiskřilo a chtěla po něm něco hodit, ale ovládla se. Když to zpozoroval, dal se na ústup: "Dobře, dobře, vzdávám se a už nevtipkuji," zvedl na důkaz ruce.
"To s tím zrozením, to je o datu tvého narození, jsi přece narozena 1. ledna. Možná, že ses narodila těsně po půlnoci, to přece mudlové pouští ty… no, ty pachtle, ne?"
"Rachejtle, rachejtle," smála se.
"Jo, jasně," začal jeho obličej získávat pro něj neobvyklou červenou barvu.
"Tak pokračuj, ty červánkový princi," popichovala ho dál.
"Neprovokuj nebo ti tu udělám scénu, válela už ses někdy smíchy v hospodě?"
"Dobrá, tentokrát mlčím já," ustoupila raději Edith.
"Poslední věty už jsou jasnější, i když ne o moc. Měla bys jet do Británie a najít vyvoleného, bůh ví, kdo to asi je…" odmlčel se, "a toho zrzka asi potkáš tam."
"Vypadá to tak," přiznala zadumaně, "proč jsou ty věštby v šifrách?" mumlala si pro sebe.
"Nevím, zlato. Zeptal bych se spíš někoho, kdo tomu rozumí líp," odpovídal, ale Ed nereagovala.
"To mám jako odjet?," začala po chvíli ticha, "Do Anglie? Co tam jako budu dělat? Sice nepopírám, že to není můj sen… Anglii jsem chtěla vidět vždycky, ale tohle je jiné. Vždyť ani nevím, po čem pátrat, jak říkáš!"
"Řekl bych, že když se tam nevydáš sama, časem tě tam nohy zanesou samy."
"Takže si myslíš, že bych měla odjet?"
"Zkus to, když to nevyjde, budeš mít perfektní prázdniny."
"To se ti řekne, já se těšila, až zase zablbneme všichni spolu."
"A kdo řekl, že máš vyrazit zítra?"
***
"Co jsi to tehdy říkala o tom opouštění?"
"Já vím," pokusila se o úsměv, ale na obličej se jí draly slzy.
"Nebreč, věřím tomu, že v září tu jsi zpátky jako na koni. Stále je pro tebe na ministerstvu to místo."
"Budu se snažit," objala svého nejlepšího přítele.
"Chybíš mi už teď, víš to?"
"Budu ti psát, co se děje. Během července jsem se pevně rozhodla, vždyť víš. Musím zjistit něco o svých rodičích, proč mě tam… tak nechali."
"Vrať se brzy."
"Neboj."
Kdo mohl sledovat dvojici na nádraží, přísahal by, že vidí loučení milenců. Vždycky tak působili na své okolí, kdo je však znal lépe věděl, že jsou to prostě jen dobří přátelé. Jistě, nikdy by si asi nebyli tak blízcí, kdyby neodešel Peter, ale i přesto mezi nimi bylo pouto, které se nedá zpřetrhat. Objímali se až do poslední chvíle před odjezdem vlaku, kdy je probralo jeho zahoukání. Ed se spěšně vyhoupla ke dveřím a vyklonila se z prvního okénka, které měla po ruce.
"Jsi si pořád jistá, že chceš jet Transkontinentálním expresem? Nebyly by lepší způsoby?"
"Jsem si jistá," smála se, "říká se, že každý kouzelník by jím měl jednou jet někam daleko. Musím to splnit, ne?"
"Dobrá, šťastnou cestu, pošli Sovinku až tam dorazíš!"
"Neboj, budu na Vás všechny myslet, pozdravuj zbytek," volala na přítele z již rozjíždějícího se vlaku.
"Budu," zařval a potichu ještě dodal: "Opatruj se."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 6. února 2008 v 23:54 | Reagovat

Dějepis jsem se snad doučila, i když to asi nebude žádná sláva... Jinak kapitola byla trochu vysvětlovací, ale zábavná :-)  Mám pocit, že se snažíš, co nejdřív se dostat k místu, kde se to teprve všechno pořádně rozjede, na což se samozřejmě velmi těším :-)

2 jééééééééé jééééééééé | Web | 16. února 2008 v 15:40 | Reagovat

|No Comment.. boží..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama