13. kapitola

5. února 2008 v 23:54 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Když se Naiad tak krásně začetla, tak jí to dnešní usínání ještě prodloužím;o))

"Odjíždím."
"Kam? A kdy se vrátíš?"
"Ty to nechápeš, odjíždím. Už se nevrátím."
Edith jako by se začal hroutit svět. Dívala se na něj s nevěřícným výrazem, s ústy pootevřenými.
"To nemyslíš vážně. Proč? Kam?"
"Já… já, jedu do Japonska. Dostal jsem tam práci, náměstka mezinárodní komunikace. Víš, že jsem o to místo usiloval už dávno."
"Jistě," sklopila pohled, aby neviděl, že se jí do očí vedraly slzy.
"Já, chtěl jsem se rozloučit."
"Kdy odjíždíš?"
"Večer."
"Budeš mi psát?" konečně k němu vzhlédla.
"Každý den, když si to budeš přát."
Usmála se na něj a objala ho: "Chybíš mi už teď. Nedovedu si to tu bez tebe představit. Jsi můj nejlepší a nejbližší přítel." Posmutněl. Dobře si uvědomoval, že ji už asi neuvidí. Nemohl tu však zůstat, prostě nemohl.
Zvedl se a odebral se k východu, viděl, že pláče a upírá k němu ty svoje nádherné oči. Naposledy se usmál a odešel.
"Neodcházej," řekla tiše. Myslela si, že ji neslyšel, ale opak byl pravdou. Za dveřmi se na malou chvíli zastavil a chtěl se vrátit, obejmout ji a říct jí, co k ní už téměř čtyři roky cítí. Neudělal to, namísto toho se vydal ke svým komnatám.
***
"Ed!" volal přes nádvoří Ramsey. Otočila hlavu a zářivě se na svého přítele usmála. Zrovna úspěšně složila zkoušky ze čtyř základních předmětů, které začala studovat na univerzitě sídlící v Rohanově, byly to Obrana proti černé magii, které se věnovala nejvíce, pak Přeměňování, Kouzelné formule a Lektvary. Její přítel si klestil cestu skrze studenty nejrůznějšího věku, aby se k ní dostal, byl to poslední blízký člověk, kterého tu měla, o to víc spolu v poslední době trávili času. Nemohl říct, že jí nahradil Petera, to by zřejmě nikdo nedokázal, ale byl jí k srdci asi nejblíž. Nedokázala ani pomyslet, jak přežije poslední rok, kdy už tu ani on nebude.
'To je ale ještě daleko, rok nás tu ještě čeká společně,' stále měla na rtech ten svůj bezelstný úsměv a čekala, až ji její důvěrník dohoní.
Když doběhl, otočila se a dál šla cestičkou mezi upravenými záhony směrem k velkému bludišti.
"Tak co?" zeptal se už netrpělivě Ramsey, když spolu už nějakou dobu mlčky kráčeli po pěšince.
"Co co?" zeptala se Edith.
"Ááá, ty mi to děláš schválně!" obvinil ji rádoby naštvaným hlasem mladý muž, "Zkoušky, mladá dámo, jak to dopadlo?!"
"Doufám, že dobře," smála se Ed.
"To rád slyším. Stejně jsem ale neměl strach… no, možná trochu, aby z něčeho neměla béčko," krátce ji objal.
"A co ty?" usmívala se.
"Ále, znáš to. Určitě to zase bude s odřenýma ušima.
"Jo, znám, znám tě až moc dobře. Určitě tam alespoň jedno to béčko bude, viď? Samá áčka by byla nuda," šťouchala přítele do žeber.
"Nejsem šprt, jako ty!" začal šťouchat i on do ní.
"Já ti dám šprta!" To už byl Ramsey na ústupu utíkajíc k cíli jejich cesty- bludišti. Edith za ním běžela, co jí síly stačily, ale on se jí v bludišti ztratil.
"Neutečeš mi, znám to tu jako své boty," hulákala přes vysoké zelené keře.
Zpomalila a na každé odbočce se pečlivě rozhlížela, jestli toho záškodníka neuvidí. Kamarád na ni ale skočil ze zadu a začal ji lochtat tak, že se oba svalili na zem. Měl navrch, a tak začal vyhrožovat: "Tak co, přiznáváš, že jsi šprt?!"
"Jo, jo, přiznávám všechno, co budeš chtít, jen už mě nech," dostala ze sebe mezi záchvaty smíchu a vzlyky. Když si stoupli, ještě si utřela slzy, a pak ho zase začala stíhat. Se smíchem před ní utíkal až k zámku.
To byli oni, nejlepší přátelé, vždy se dokázali rozveselit navzájem. Na zámku byli známá dvojka už několik let a teď, i když už byli dospělí, na tom nehodlali nic měnit.
"Slečno Valiková, mohla byste jít se mnou?" ozval se jí za zády hlas madame Lorne, profesorky péče o kouzelné tvory, starší, ale stále krásné polovíly.
"Jistě, stalo se něco?"
"Pan ředitel by s Vámi chtěl mluvit."
Šly spolu prosluněnou chodbou směrem k ředitelně. Madame Lorne vyřkla heslo a nechala Ed samotnou vstoupit do prostorné místnosti.
"Jsem rád, že jste tu," ozval se z rohu starý pán zalévající malou orchidej.
"Potřeboval jste něco?"
"Ano, posaďte se, prosím. Musím Vám sdělit nepříjemnou novinku. Jde o Vašeho přítele Petera Prescotta. Dnes mi přišel dopis, a myslím, že byste měla vědět, že Peter před nedávnem… tragicky zahynul."
Jen seděla, ztuhlá tou strašnou zprávou a nedokázala se ani pohnout. Před rokem, když odjel, celé noci probrečela. Nějakou dobu si psali, ale teď už se přes dva měsíce neozval. Vzpomínala na něj jen v dobrém a její závislost na příteli za tu dobu ustoupila, Ramsey jí tehdy pomohl, což je velice sblížilo. Dívala se před sebe a nevěděla, co dělat.
"Omluvte mě," zašeptala a se slzami na krajíčku utekla z pracovny.
"Ramsey!" volala ze společenské místnosti vysokoškoláků do schodů vedoucích nahoru k pokojům. Nečekala a rozeběhla se k jeho pokoji, setkali se akorát ve dveřích.
"Co se děje?" zeptal se, když viděl její zmučený obličej. Objala ho, ale neodpověděla.
Vzal ji k sobě do pokoje a posadil na pohodlný divan, stále ji držel u sebe, i když nevěděl, co se děje. Tentokrát neplakala, už neměla sílu plakat, jen uronila několik slz a ponořila se do vzpomínek. Po dlouhé chvíli konečně promluvila.
"To Peter… zemřel."
"Pojď ke mně." Přitiskl ji k sobě a dal jí letmý polibek do vlasů. To už potichu štkala, jen to potřebovala vyslovit nahlas. Seděli tak spolu až do večera.
"Jsem ráda, že tě mám. Co bych bez tebe dělala?"
"Zvládla bys to sama," pohladil ji znovu po vlasech.
"Je to zvláštní. Mnohem víc jsem truchlila, když odjel. To jsem ale měla alespoň malinkou naději, že ho ještě někdy uvidím. Jsem bezcitná a sebestředná?" odtáhla se a posadila se rovně na pohovku vedle přítele, po té otázce k němu upřela skelný pohled.
"Nejsi, to víš, že nejsi," chytil ji za ruku, "jsi nejúžasnější člověk, kterého jsem měl tu čest potkat. Spíš bych řekl, že už sis na život bez něj zvykla, pomalu jsi začala zapomínat," odmlčel se. Když ale viděl její výraz, pokračoval: "Nemyslím to zle. Vím, že bys na něj nikdy nezapomněla. Ale začala jsi žít bez něj, zapomněla jsi na to, že jsi ho měla stále při sobě. Víš, jak to myslím?" trochu rozpačitě se zatvářil. Nevěděl, jestli se správně vyjádřil.
"Chápu tě," znovu ho objala, "děkuju," políbila ho na tvář. Lehla si hlavou do jeho klína tak, jak to dělávali poslední dobou často v trávě. Hladil ji po vlasech, dokud oba neusnuli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 6. února 2008 v 0:21 | Reagovat

Ne, on nemohl zemřít! Byl mojí nejoblíbenější postavou! Neměla jsem daleko k tomu, abych začala brečet! Co to děláš?

Je mi hrozně líto, že zemřel, ale stále mám v sobě naději, že by snad mohl žít, i když je to asi dost planá naděje...

Vůbec netuším, kam by se povídka mohla ubírat dál, ale doufám, že alespoň chvíli nebude tak smutná jako poslední dvě kapitoly...

Stále nemůžu uvěřit, žes ho nechala zemřít a ještě tak "blbě". Každopádně jsem naprosto nedočkavá a hrozně se těším na pokračování :-) a díky, že jsi mi prodloužila tenhle večer (nebo už ráno?) :-)

2 Básnířka S. Básnířka S. | 6. února 2008 v 21:41 | Reagovat

Až takové emoce jsem vyvolala? Nemůžu tomu věřit! Smutné už to tolik nebude, neboj=o)) Jen občas=D

Ale prostě jsem to udělat musela...

3 jééééééééé jééééééééé | Web | 16. února 2008 v 15:20 | Reagovat

no.. až takhle.. ?  škoda.. jinak skoro stejný pocity jak naiad akorát že brečet se mi nechce.. =)

tak já du na další.. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama