12. kapitola

4. února 2008 v 11:01 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Nebudu to vysvětlovat předem, kdyby někdo nepochopil, můžu to pak dovysvětlit=o))


Rudé vlasy povlávaly dívce kolem obličeje, když se pošťuchovala s tmavookým kamarádem. Házeli po sobě ovesné vločky a divoce se u toho smáli. Přitahovali pozornost širokého okolí, ale z profesorů to snad nikdo neřešil, byli unaveni po každoročním školním plese. "Čarodějnice", jak 30. dubnu říkali mudlové znamenaly pro školu výročí postavení prvního kamene. Bůh ví, proč se v mudlovském světě toto výročí proměnilo v pálení umělých čarodějnic a u mládeže k opíjení se do němoty. Škola toto výročí každoročně slavila a studenti se na ně těšili víc než na Vánoce. Sociální interakce před plesem byla vždy mnohonásobně vyšší než v ostatních měsících roku, studenti se zadávali, dívky sháněly ve vesnici nejrůznější šminky a doplňky, aby se zalíbily svým společníkům. Mnohdy se našly i studentky, které tajně podávaly svým spolužákům lektvary, aby od nich byly pozvány. Chudáci pánové pak většinou končili na ošetřovně nebo naopak ve spárech těchto děvčat. Profesoři už na takové vylomeniny snad ale měli radar. V posledních letech jim neunikl jediný takový prohřešek.
Edith scházela schody od ložnic šestého ročníku a právě, když vešla do společenské místnosti, všimla si Ramseyho, který už na ni čekal. Moc mu to slušelo, měl na sobě černý společenský hábit, světlounce zelenou košili a na klopě malou orchidej, jejíž květ byl stejné barvy. Otočil se na svou partnerku a ztuhl. Vlasy měla svázané do drdolu, řekněme nedbalé elegance, protože některé prameny jejích rudých vlasů jí spadaly na záda, některé rámovaly obličej. Ve vlasech měla stejnou květinku jako její společník, poslal jí ji odpoledne před plesem. Šaty, ve kterých vypadala opravdu jako princezna, byly taktéž světle zelené, až k bokům ji obepínala látka bílá a dolů k zemi se rozšiřovaly a postupně zelenaly, posety byly kamínky, takže se v nich dívka třpytila a byla nepřehlédnutelná. Vyšla ke zkoprnělému Ramseymu a usmála se na něj.
"Mo.. moc ti to sluší," vydechl konečně. Nemohl z ní spustit oči.
"Děkuji, taky nevypadáš k zahození," mrkla na něj Edith.
"Půjdeme?"
"Ještě počkej na Janu, za chvíli tu bude."
"Neměl by ji vyzvednout spíš Fox?"
"Měl, kde vůbec je?"
"Připravuje se. Raději bych šel, nemyslím, že by byl Fox nadšený, až by nás tu viděl."
"Co se bude dít?"
"Chce jí dát řetízek."
"No, že mu to trvalo," smála se, když už byli na odchodu.
"Vítejte na našem každoročním plese. Rád bych uvítal slavnou anglickou kapelu, která je tu s námi už padesát let, zatleskejte Sudičkám a skvěle se bavte!"
Síní se ozval ohlušující jásot a na pódium se vrhali vesměs už staří muzikanti.
"Prosím o prominutí, ale chtěl bych upozornit, že jsme se letos rozhodli pro radikální krok. V přestávkách vám bude hrát mudlovská hudba nejrůznějších žánrů, jistě se Vám bude také líbit. Teď už se prosím opravdu odvažte a bavte se," doplnil ještě ředitel a davy se zvedly a směřovaly na parket.
"Musím říct, že jsem si vybral dokonalou partnerku."
"Z čeho tak usuzujete, pane?" ptala se kamaráda Ed.
"Perfektně vypadáte, úžasně tančíte a je s Vámi zábava, milá dámo," mrkal na oplátku Ramsey.
"Ó, to jsem nečekala. Děkuji za poklonu," udělala pukrle dívka.
Bavili se perfektně, tančili a smáli se, dokonce si všimli, že Jana s Foxem někam zmizeli, a byli jedině rádi. Ti dva po sobě pokukovali už snad dva roky, ale ani jeden nevěděl, že je to vzájemné.
"Smím prosit?" přitočil se pohledný mladý profesor lektvarů ke své chráněnce.
"Ale pane profesore, nepřijdete do řečí?"
"Tak v těch už asi jsem. Jste u mě v kabinetu nějak často, nezdá se Vám?"
"Dobře, připouštím," smála se dobře naladěná rudovláska, až jí jeden neposedný pramen vlasů spadl do očí.
"Tak jdete?" otáčela se na muže, který stále stál u stolku, který sdílela s kamarády. Všichni už dávno věděli, že Edith s profesorem lektvarů je dobrá přítelkyně.
Když došli na parket, přestal hrát valčík a ze stěn se linula pomalá melodie vyluzovaná jen kytarou. Byla to Edithina oblíbená píseň Hurt od Johnnyho Cashe, lásku k mudlovské hudbě neztratila. Její nový společník ji tedy pravou rukou chytil kolem pasu, levou rukou si chytil její protější a spolu se kolébali do rytmu melodie.
Byli si tak blízko a hleděli si do očí, znovu se utápěl v té zelené nádheře a, aniž si to uvědomoval, pomalu přibližoval svůj obličej k tomu jejímu.
"To je moje oblíbená, víš to?" Probral se z transu a stáhnul svůj obličej.
"Vím," přiznal. Neřekl jí už, že nahrávku písně sehnal, aby tu dnes mohla hrát.
"Ty už o mě víš taky všechno," povzdechla si s úsměvem.
"Všechno ne," uhnul pohledem.
"A co nevíš?"
Už jí neodpověděl, jen se na ni opět podíval a usmál se. Tancovali tak až do konce písně. Byl jí tak blízko a přesto daleko. Miloval ji, už dávno to věděl o sobě. To, co však nevěděl o ní bylo, jestli také miluje ona jeho.
Svíral ji v obětí a nemohl se vynadívat na ty jemné rysy obličeje. Věděl, že by neměl, ale nemohl si pomoct. V místech, ve kterých se jí dotýkal cítil jemné brnění, které se po chvíli začalo rozlévat do celého těla. Chtěl, aby tato chvíle nikdy neskončila, chtěl si ji udržet v paměti až do konce svého života. Cítil její jemnou vůni, tu po které voněla stále. Byla to rozkvetlá louka s milionem různých kvítků, snad dědictví po matce. Píseň ale jednou skončit musela, děsil se toho okamžiku, kdy ji bude muset pustit, nechtěl ji nechat jít, ale musel.
Ramsey se jí zrovna snažil nacpat kousek vánočky do míst, která by leckomu přišla nechutná. Oba vyváděli jak malí. Z veselí je ovšem vytrhla pošta. Sovy vlétaly do síně a mnohdy nesly balíčky pro nezbedná dítka, která včera přeháněla s oslavami. Edith se nad tím jen usmála. Všimla si ovšem, že Sovinka také letí směrem k ní. Přistála kousek od misky s müsli a natáhla nožku, aby jí mohla odvázat dopis. Její majitelka ji pohladila, dala nějaké to zobání a sova spokojeně odlétla do sovince. Ed se podívala na dopis a dumala, co by to mohlo být. Byla to normální mudlovská obálka, tudíž jí hned došlo, že je to z domova. Nedočkavě rozlepila obálku a dala se do čtení, její rozesmátý obličej ovšem ztuhnul a v očích se jí začaly objevovat slzičky. Rychle se zvedla a vyběhla ze síně, ani se neotočila. Ramsey za ní volal a běžel, ale zmizela mu.
Běžela, běžela tak rychle, že za chvíli těžko popadala dech. Potřebovala ho, musela s ním mluvit. Ani neklepala a jako velká voda se vřítila do jeho kabinetu. Našla ho až v další místnosti, zrovna vycházel z koupelny zabalený v županu a jednou rukou si ručníkem čistil vlasy. Normálně by prohodila nějakou poznámku na jeho adresu, ale tentokrát nemohla. Upustila dopis a rozeběhla se k němu. Chtěla, aby ji držel a nikdy nepustil, cítila se u něj v bezpečí. Emoce si konečně našly cesty ven, nahlas začala plakat a tiskla se k jeho hrudi, po chvilce se spolu s ním sesunula na zem. Nechápal, co se stalo, ale držel ji pevně, nejpevněji, jak mohl. Jednou rukou ji začal hladit po vlasech a nechal ji, ať se vybrečí. Na nic se neptal, jen čekal, až se trochu uklidní a sdělí mu, co ji trápí, sama.
"Petere," vydala ze sebe mezi vzlyky, "já…" pokračovala v šeptání do jeho hrudi.
"Klid, nic neříkej," hladil ji po vlasech.
"Mamka, víš…" vzhlédla konečně k němu, "ona… umřela," opřela se o něj znovu.
Seděli tam na zemi dlouho, Edith už neplakala, jen objímala svého nejbližšího přítele. Ten se k ní skláněl a hladil ji po zádech a vlasech. Nic neříkal, jen jí poskytl svou přítomnost. Dívka nakonec v jeho náručí usnula, když ji přenášel do postele, na chvilku se probudila a upřela na něj své ohromné oči, teď zarudlé pláčem.
"Nikam nechoď, prosím."
Poslechl ji a sedl si k ní na postel, díval se na ni a přemýšlel. Když znovu usnula, zavolal svého osobního domácího skřítka, aby mu pro ni přinesl večeři. Opravdu se probudila večer před večeří, jídla se ale ani nedotkla.
Na pohřbu ji tehdy podepíral, aby se nezhroutila, byla citlivá, i když si to nechtěla přiznat. Smrt své adoptivní matky nesla nejhůř z celé rodiny, otec - lékař - dokonce uvažoval o nasazení antidepresiv. Nakonec se ze strašné události ale dokázala dostat sama, za pomoci svých přátel, hlavně Petera.
To bylo poprvé, kdy si uvědomila, že život bez nejmilejšího přítele by nebyl život v pravém slova smyslu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 6. února 2008 v 0:12 | Reagovat

Podle minulé kapitoly jsem nějak tušila (ale spíš doufala :-)), že se do ní Peter zamiloval. Jelikož jsem velmi romantická duše, tahle kapitola se mi strašně moc líbila, jen se bojím, že to nedopadne moc skvěle...

Další úžasná kapitola, připadá mi, že je to lepší a lepší :-)

2 Básnířka S. Básnířka S. | 6. února 2008 v 21:40 | Reagovat

Já jsem taky romanticky založená=o)) Sakra, přivádíš mě do rozpaků=o[

3 jééééééééé jééééééééé | Web | 16. února 2008 v 15:04 | Reagovat

kapitolku od kapitolky doufám že zůstane jen u toho přátelství teda ze strany Ed.. =) protože nevim.. =) od kapitolky ke kapitolce doufám že bude ještě plno dalších a dalších protože se mi fakt tahle povídka líbí.. =)

p.s. normálně já píšu komenty? nejsem zlato? =)

4 Básnířka S. Básnířka S. | 16. února 2008 v 17:07 | Reagovat

jééééééééééééé: ještě jsme se ani nerozjeli=o)) Kapitol bude určitě hodně a možná bude i Bludička II., ale to ještě nevím jistě... Původně měly být díly tři, ale ty zápletky se mi najednou nelíbí...=D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama