11. kapitola

3. února 2008 v 20:52 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Do nové dekády vstupuji trošku netradičně. Přikládám dvě skladby, které mi k ní neodmyslitelně patří. Psala jsem ji při nich a ta druhá mi byla dokonce inspirací. Konečná část se také podle toho jmenuje (i když jsem ji nakonec zařadila k téhle kapitole;o)) - 'Pardon my enthusiasm'.;o)) Takže do toho a opravdu doporučuji si je k tomu pustit=p

Jižním křídlem rozsáhlého zámku se linula poutavá melodie. Z jednoduché skladby dokázala dívka hrající na klavír dostat líbezné zvuky, jež rád poslouchal každý, kdo byl nablízku. Pokaždé, když se posadila a začala svými hbitými prstíky jezdit po černobílých klapkách, jakoby se zastavil čas. Kolemjdoucí se zastavili a poslouchali. Studenti v hlavní síni byli více potichu a naslouchali hudbě. Nemuseli ji vidět u křídla sedět, z tónů rozléhajících se budovou se jasně dalo poznat, v jakém se nachází rozpoložení, její nálada se přenášela i na ostatní. Když se vcítila do příběhu, který právě hrála, vcítili se i oni, když to byl příběh smutný, chtělo se jim plakat, když byl radostný, chtěli se smát.
Dnes hrála svou oblíbenou, z pár akordů vykouzlila pokaždé něco jiného, i když hrála ty samé noty jako často předtím, tentokrát to znělo melancholicky. Nikdo nevěděl proč, jen on.
Tmavovlasý muž se díval z okna své pracovny a prsty přejížděl po stěně vedle sebe. Slyšel, jak hraje, ale tentokrát se neodvážil za ní jít. Hlavu měl skloněnou dolů k parku rozléhajícímu se před školou. Kdyby chtěl, mohl vidět rozkvetlé růže táhnoucí se záhony kolem cest. Zelený trávník jen vybízel k tomu, aby na něj vyběhl, sundal si boty a jen tak se jím brouzdal, nebo si do něj lehnul a díval se na modrou oblohu s několika málo obláčky. Viděl by, jak na lavičkách sedí studenti, kteří k sobě nechovají jen přátelství, zahlédl by jiné běhat s míčem po hřištích. On to ale nechtěl, odvrátil se proto od okna a ztěžka dosedl do jednoho z křesel u okna, ven už se ale podívat neodvážil. Hlavu složil do dlaní a přemýšlel o tom, co řekla.
***
Šla prosvětlenou chodbou a zdravila některé kouzelníky na obrazech. Měla skvělou náladu, školní rok se chýlil ke konci a venku bylo nádherně, ani vidina brzkých zkoušek OVCE ji neděsila. S tímto kouzelným zámkem, jak mu říkala, se za ty čtyři roky, co tu studovala sžila dokonale. Nedovedla si představit, že by mohla být někde jinde, spíš děkovala bohu, že na její zvláštní nadání někdo přišel a tak mohla nastoupit na školu čar. Našla si tu za tu dobu plno přátel a stala se velice oblíbenou. Nevěděla, jak se to mohlo stát, nikdy totiž oblíbená nebyla a většina se jí stranila. Zde tomu tak nebylo.
Asi po měsíci studia profesoři zjistili, že není možné, aby studovala zároveň s prvními ročníky. Mnohokrát je převyšovala svou zručností a nadáním. Jako první po padesáti letech jí tak bylo dopřáno individuálního plánu. Za čtyři roky zvládla to, co jiní studují let sedm. Když zrovna nestudovala a nebyla v knihovně, chodila hrát na klavír nebo létat na koštěti. Famfrpál ji bavil, ale neúčastnila se klání mezi kolejemi, byla raději, když mohla jen tak blbnout a létat kam se jí zlíbilo. Tři roky se kamarádila s partou, kterou poznala hned první den. Díky rozdělení do kolejí podle historických zemí se s nimi často vídala i o prázdniny. Letos už tu však někteří nebyli. Fox s Felixem pracovali na ministerstvu a Jana odešla do Egypta na jinou vysokou školu. Chtěla studovat kouzelnickou archeologii, ale ten obor u nás nebyl k mání. Zbyli tu jen Ramsey s Margi. Margarita se teď pilně připravovala na OVCE a Ramsey už studoval prvním rokem vysokou školu, díkybohu zůstal na Univerzitě Alberica Moudrovouse, tedy tady v Rohanově. Rohanov milovala, kdyby její rodina uměla kouzlit, hned by ji přesvědčovala, že se tam musí přestěhovat, vesnice však byla jedna z pouhých tří kompletně kouzelnických osad v republice.
Kráčela dál chodbou a najednou uslyšela zvuky z místnosti, do které se chystala. Ano, někdo ťukal na piano. Potichu otevřela dveře a spatřila ho. Jejího nejlepšího přítele a pomocníka. Prvního kouzelníka, se kterým měla tu čest, a kterého také málem uškrtila na potkání. Nad touto vzpomínkou se mírně usmála a dál ho sledovala ode dveří. Měl svěšenou hlavu a hrbil se u křídla, jednou rukou pomalu mačkal jednotlivé klávesy. Z klavíru vycházela smutná melodie. Přistoupila k němu, ale nevšiml se jí. Neodolala a naklonila se přes něj.
Hrál tu melodii a čekal na ni. Věděl, že přijde. Dnes měla volno a většinou chodila hrát v tuto dobu. Zkusil zmáčknout C, pokračoval a z klavíru vycházely roztodivné tóny. Skrze jeho prsty teď promlouvala jeho duše, jeho smutná duše. Nevšiml si nově příchozí osoby, byla to ta, na kterou zde čekal. Otřásl se, když mu přejel mráz po zádech, přistoupila totiž k němu a naklonila se přes něj. Její rudé vlasy jí spadaly dolů až přes jeho ramena. Trochu naklonil hlavu a přičichl si, voněla jako rozkvetlá jarní louka. Když se vzpamatoval, zjistil, že už nestojí za ním, ale sedí vedle něho. Její jemná ručka jezdila po klávesách spolu s ním. Vypadalo to jako by začala kouzlit, naprosto se ponořila do hudby, najednou to nebyla ta smutná melodie jako před chvílí, teď byla plná elánu a života. Když dohrávala, už nebyl schopen hrát s ní, jen se na ni díval, jak měla zavřené oči, na tváři slabý úsměv. Vlasy se jí vlnily podle toho, jak hrála, seděla vedle něj tak blízko.
"Promiň mi to nadšení," zasmála se, když skončila.
"Já ho mám rád," řekl popravdě.
Edith zčervenala a sklopila zrak, hlavu naklonila trochu k rameni a pak se mu podívala do očí. Ty oči, byly nádherné, byly to dva smaragdy třpytící se na alabastrové pleti a tvořící s ní tak dokonalost. Ano, byla dokonalá.
"Nepoužívej na mě prosím tvoje vílí schopnosti," řekl po chvíli, kdy se mohl utopit v těch dvou drahokamech.
"Nezkouším. K tobě bych si to nikdy nedovolila. Stejně by to na tebe nefungovalo," přiznala mu.
"Vždyť jsi to teď zkusila."
"Opravdu ne, přísahám," vztyčila dva prsty a znovu se mu podívala do očí, "proč jsi tu vlastně byl? Potřebuješ něco? Co znamenalo to tvé hraní? Normálně sem nechodíš, jen občas poslouchat, když hraju."
"Chtěl jsem s tebou mluvit."
"O čem? Stalo se něco?"
"Tak trochu."
"Tak už povídej, prosím."
"Odjíždím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 6. února 2008 v 0:04 | Reagovat

Docela mě překvapilo, že se to přehouplo tak rychle... tahle kapitola byla úplně jiná než ty ostatní, nedokážu popsat, jaký z ní mám pocit, možná trocha melancholie, netuším :-) Ale hrozně se mi líbila, bylo úplně jiná a přitom svým zvláštním způsobem hrozně podobná všem těm ostatním. Musím říct, že se mi zatím líbila naprosto nejvíc :-)

2 Básnířka S. Básnířka S. | 6. února 2008 v 21:39 | Reagovat

Doufám, že sis pustila ty songy;o)) A díky*červenající se*

3 jééééééééé jééééééééé | Web | 16. února 2008 v 14:47 | Reagovat

dufám že spolu nebudou.. ale taky že se t něj nevyklube nějakej parchant.. =) jéé

..

a ty písničky mě nějak pustit nešly.. =(  no nevadí.. třeba zejtra půjdou.. valim na další..

4 Básnířka S. Básnířka S. | 16. února 2008 v 17:06 | Reagovat

jééééééééééé: písničky jsem zkusila a jdou mi...=o/ Snad ti to půjde;o)) No, uvidíš... Nemůžu nic prozrazovat, bude tam malinkej zvrat=o[

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama