5. kapitola

31. ledna 2008 v 16:40 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Už začátkem července se rozhodla, že by si měla pořídit veškeré potřebné věci do školy. Poslala tedy sovu Peterovi a domluvili se na páteční dopoledne. Její rodiče s ní nakonec nemohli jít, jen jí dali peníze a poslali ji s Peterem do Prahy. Měla se ho chytit za ruku, když to udělala, najednou se jí zatmělo před očima a kolem se míhaly barvy. Netrvalo však dlouho a stáli v jakési boční uličce města.

"A jsme v Praze, kousek tady za rohem je vstup do Stříbrné."
"Páni, přemísťování mě baví," smála se od ucha k uchu.
"Jsi asi jedna z mála. Pojď, půjdeme."
Došli na konec slepé boční uličky, kde Peter máchnul hůlkou nad hlavou. Pomalu se začínala objevovat branka, vyrůstala z tmavé zdi a formovala se. Průchod se v ní ovšem neobjevoval. Na to Peter hůlkou mávnul znovu a tiše zamumlal: "Argentumis."
V brance se začala vytvářet díra, skrz kterou bylo vidět rušné náměstí s několika dalšími bočními uličkami. Když se díra zvětšila natolik, že mohli projít, Edith s pootevřenými ústy vstoupila. Rozhlížela se a nemohla věřit svým očím. Bylo tu velice rušno, chodili zde lidé nejrůznějšího vzezření. Někteří byli oblečeni v kouzelnických hábitech, jiní vypadali docela jako mudlové. Zastavovali se u výloh a k pozdravení svých známých. Protože bylo léto, některé hospůdky, kavárny a cukrárny měly otevřené zahrádky. Domky sice staré, ale v perfektním stavu, se tyčily do výšky, některé se naopak krčily jako chudí příbuzní u země.
"Tohle byl jeden ze dvou vchodů," vytrhl ji z údivu Peter.
Zmohla se jen na: "Páni!"
"Myslel jsem si, že se ti tu bude líbit, vlastně se tomu ulička jen říká, mudlové tu mají nějakou Zlatou uličku, proto se pro toto místo vžil tento název. Jak sis asi všimla, ve skutečnosti je to náměstí… U Stříbrné kašny, abych byl přesný," usmíval se.
"Je to tu úžasné. Až nakoupíme, půjdeme sem a sem," ukazovala, "a nakonec bychom mohli zajít do cukrárny?" trylkovala.
"Když bude čas…" pro změnu ji napínal.
"Prosím," dělala psí oči.
"Dobře, asi ti neodolám," smál se Peter, "nejdřív ale zajdeme pro hůlku. Ta se ti bude zřejmě hodit," dodával stále se smíchem.
"Oukej, kudy?"
"Tak máme tady domácí obchod pana Mejpla a malou pobočku anglického Ollivandera. Ollivander je považován za nejlepšího výrobce hůlek na světě. Bohužel tu teprve začíná a ještě se nerozjel. Moc hůlek tu nemá. Mejpl byl Ollivanderovým učněm, jeho hůlky se mu vyrovnají. Nějakou dobu byl i ve Francii, takže vyrábí nejrůznější druhy hůlek, i ty… řekněme zvláštní."
"A teď mi řekni, koho si mám vybrat," zvedala obočí Edith.
"Větší výběr bude asi u Mejpla, jen jsem ti chtěl dát na výběr."
"Dobře, hurá pro hůlku."
Došli do malého obchůdku, malé krabičky se vršily v regálech po obvodu stěn, ale i v prostoru samotného krámku. Zpoza jednoho regálu se ozval ženský hlásek: "Ještě chviličku, hned tam budu!"
Po malé chvilce se vyřítila ze zadní části místnosti. Byla to malá postarší paní s prošedivělými vlasy.
"Á, kdopak tu potřebuje hůlku? Že by tady dívenka? Copak jsme prováděli, že potřebujeme novou?" trylkovala podbízivým hláskem.
"Já vlastně ještě hůlku neměla, tohle bude má první."
Nedůvěřivě si ji začala měřit. "Dobrá, dobrá. Tak to nějaké vyzkoušíme," začala se přehrabovat v úhledně poskládaných krabičkách, "třeba tuhle, jabloňové dřevo, 12 palců dlouhá, jádro je z pera ptáka fénixe." Vzala si ji do ruky a na pokyn paní s ní máchla. Prodavačce ovšem zmodraly vlasy.
"Tak tu asi ne," suše konstatovala.
Takto si Edith vyzkoušela ještě mnoho hůlek, ale nadělala s nimi víc škody, než užitku.
"Mladá dámo, asi budete potřebovat něco speciálního."
Vytáhla krabičku jiného tvaru, než byly ty ostatní: "Javorové dřevo, 15 palců a jádro z pera ptáka fénixe a pegase." Hůlka bohužel měla podobný efekt jako ty předchozí.
"Tak co tuhle? Vrbové dřevo, 13 palců a jádro z blány dračího srdce a žíní jednorožce." Tato hůlka Edith také nevyhovovala.
"S Vámi je to těžké, slečno. Mám tu ovšem jeden unikátní kousek. Je jediná svého druhu, patnáctipalcová hůlka z třešňového dřeva s jádrem z vílích vlasů a perem ptáka fénixe."
Když Edith vzala tuto hůlku do ruky, jako by jí projela elektrická vlna. Rozprostřelo se kolem ní světlo a z hůlky začaly sršet jiskry.
"Nic takového jsem ještě neviděla. Tahle hůlka je jasně určena pro Vás."
Edith se zaradovala, že už konečně našla hůlku, která by k ní pasovala. Společně s Peterem zaplatili a odebrali se do knihkupectví, lékárny a nakonec i do té cukrárny. Když cestou z cukrárny ještě naposledy procházeli ulicí, Edith si ve výloze všimla koštěte. "Páni, to jsi mi neřekl, že se létá i na košťatech!"
"Neptala ses mě. Dřív to byl jeden z nejdůležitějších dopravních prostředků, ale v dnešní době už slouží pouze pro sportovní účely. Hraje se na nich famfrpál, královská hra. V poslední době je čím dál oblíbenější i letecká akrobacie. Koště budeš také časem potřebovat, ve škole se vyučuje i tělocvik, kde se na košťatech létá. Vlastně, pokud ti to půjde, můžeš hrát ve školním famfrpálovém družstvu."
"Školní družstva jezdí na nějaké závody?"
"Ne-ne, koleje proti sobě soutěží. Do kolejních družstev se každoročně dělá konkurz. Už dlouho se ovšem nestalo, že by nějaký student prvního ročníku hrál ve výběru. Vlastně naposledy to byl Harry Potter u nás v britských Bradavicích, ale to už je dávno."
"Ty jsi hrál famfrpál?"
"Vlastně ne, nikdy jsem nenašel odvahu přihlásit se do konkurzu," křenil se trošku křečovitě.
"Ale zajímal ses, ne?"
"Proč myslíš?"
"Jen, že tak dobře víš, kdo kdy v jakém věku hrál famfrpál."
"Vidíš, to je na dlouhé vyprávění. Někdy ti to určitě povím… a pokud to nebudu já, jistě se to dozvíš v Dějinách čar a kouzel," mrkl na ní.
"To jsem zvědavá, jaké to bude tajemství."
Procházeli kolem obchodu s domácími mazlíčky, když její pohled upoutala ještě malinká sova pálená. Peterovi neušlo, jak se jí zalíbila a vyzval ji, ať si ji klidně koupí. Nadšeně souhlasila, protože by konečně měla svého vlastního poštovního doručovatele, který je v kouzelnickém světě tak důležitý. Když prošli křížem krážem náměstíčko s přilehlými uličkami třikrát, konečně bylo rozhodnuto, že se vrátí domů. Na cestu si ještě koupili ohromné kornouty zmrzliny, Edith s karamelem a bílou čokoládou posypanou kokosem a Peter s jahodami a rumovým krémem. Společně se vydali ke druhému vchodu na náměstí. Došli až k nevábným dveřím vedoucím do útulného hostince. Edith zpozorovala schody vedoucí do hostinských pokojů a nejrůznější pohyblivé fotografie na stěnách, neudivilo ji to, podobné už jí Peter ukazoval dříve. Pod jednou z největších bylo napsáno 'Návštěva Harryho Pottera s rodinou ve Staročeské pivnici, rok 2019'. Díval se z ní asi pětatřicetiletý černovlasý muž objímající zrzavou ženu přibližně stejného věku. Spolu s ním mávaly tři další osoby - dva chlapci a děvče. Nejstaršímu bylo sotva patnáct let, dívka byla jistojistě nejmladší. Z fotky dýchala příjemná rodinná atmosféra, všichni vypadali jako velice pohodoví lidé.
"Harry Potter ti asi nedá spát, že? Tak já ti to budu všechno vyprávět, co nejdříve. Souhlasíš?" Nadšeně přikývla a pak už svého společníka následovala ven z hospůdky.
"Jak je možné, že tam nejdou lidé, co neumí kouzlit?" otáčela se zpátky ke starobyle vzhlížejícímu domu.
"Pivnice je chráněna kouzly. Kouzelníci ji vidí všichni. Mudlové ovšem jen ti, kteří o ní vědí. To aby například mohli mudlovští rodiče doprovázet své kouzelné ratolesti při nákupech do školy a podobně."
"Tak teď už to chápu. Je hodně věcí takto zabezpečených?"
"Vlastně bych ti teď asi ani nedokázal říct, kde všude taková kouzla jsou. Teď se mě chyť za ruku, mizíme domů," stihl ještě mrknout na Edith.
Doma už je čekala paní Valiková a nejstarší Edithina sestra Elena. Byla to půvabná modrooká blondýnka studující v Praze filozofii a religionistiku, ke kterým si po roce studia jen tak přihodila ještě Mezinárodní vztahy a nikdy jí nevadilo, že jsou to celkem rozdílné obory.
"Moc jste toho nenakoupili," prohodila k nově příchozím, když viděla pouze klec s malou sovou uvnitř. Už byla nějakou dobu obeznámena se sestřiným studijním nadáním.
"Všechno to máme zmenšené, podívej!"
Peter ze své tašky začal vytahovat balíčky, které se postupně začaly kupit na malém zahradním stolku, okolo kterého se sesedli. Sovička už byla vypuštěna ven a posedávala na větvičce jabloně tyčící se na rozlehlé zahradě. Když už se z balíčků stala pořádná hromada a Peter stále nekončil s vybalováním, jen pronesla: "Dobrá, beru zpátky, opravdu toho nesete hodně. Jen mi řekněte, kdo to teď bude nosit do domu, hm?"
"Na to stačí tohle," odpověděl Peter a máchnul svou hůlkou. Všechny věci zmizely a nikde nebylo ani památky po nějakém nákupu. "Edith, měla bys mít všechno u sebe v pokoji. Já už budu muset jít, uvidíme se zítra, chtěla jsi něco vědět," s těmito slovy se uklonil a zmizel.
"Téda, to bych taky občas potřebovala umět," smála se blonďatá dívka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 5. února 2008 v 23:25 | Reagovat

Jo, tak to by se mi taky líbilo, ale nic no :-) Jinak super, náměstíčko v Praze taky skvělé a hůlka s dvěma jádry velmi zajímavá. Předpokládám, že v tom ještě něco bude... tahle povídka se mi líbí čím dál tím víc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama