1. kapitola

31. ledna 2008 v 15:31 | Sapfó |  Bludička v temnotách
Přináším první kapitolu a seznámení s hrdinkou.;o)

Jarní vánek k ní pronikal skrz otevřené střešní okno nad její postelí. Slastně se protáhla a vylezla z postele. Podívala se ven a zaradovala se, protože po dlouhé době byl opět krásný den.
'Toho musím využít,' usmála se v duchu a běžela rychle do koupelny. Sprchu si vychutnávala každou částí svého těla. Pod tekoucí vodou se zdržela déle, než bylo obvyklé, takže pak už jen kvapně vysoušela dlouhé vlnité vlasy. Když došla do jídelny, aby se alespoň trochu nasnídala, našla na stole vzkaz od své matky.
Drahá Edith,
buď tak hodná a zajeď do města, potřebovala bych koupit něco v drogerii a supermarketu. Díky moc, užij si volného dne, mamka
Následoval výčet položek, které měla obstarat a pod dopisem ležely i peníze k zaplacení. Edithini rodiče byli v práci, proto pověřili ji, aby obstarala potřebné. Ve škole měli ředitelské volno, včera byl svátek, dnes pátek a hlava jejich školy po dlouhé době dopřála svým žákům trochu toho odpočinku.
'Tak jo, pojedu hned, jen na sebe hodím nějaký ten obličej,' přemýšlelo děvče nad organizací volného dne.
Vyběhla do patra rodinného domku a jako velká voda se vřítila do svého pokoje. Pustila si hudbu z počítače, rychle zastlala postel a začala přemýšlet, co si vezme na sebe. Nakonec to padlo na zelenou sukni a bílé tílko se zelenými kvítky. Zelenou nosila opravdu ráda, ladila jí k očím. Když se malovala, začala si nahlas prozpěvovat slova spolu se zpěvákem, dnes už retro kapely, Coldplay. Její hlas se linul celým domem a kdokoli ho slyšel, byl by přísahal, že na něj působil jako vábení. To byl také jeden z důvodů, proč raději zpívala pouze o samotě, její hlas měl na její okolí zvláštní účinky. Ještě pročísla svou rudou kštici a vydala se k zastávce čekat na autobus, který ji měl dopravit do nedalekého okresního města. Chvíli si rozmýšlela, jestli nejít pěšky, zas tak daleko to nebylo, za hodinku by byla ve městě, ale nakonec si řekla, že bude lepší, když tam dojede hromadnou dopravou, rychle zařídí potřebné a vydá se zpátky domů, aby na tu vysněnou procházku mohla vzít i svého pejska, fenku Německého ovčáka, Sizu. Z malého mp3 přehrávače na ni zpívali další oblíbení zpěváci, měla ráda hudbu přelomu století a 60. let 20. století, i když moderní trendy se jí také nepříčily. Zrovna si naladila Nirvanu, rock jí seděl ze všeho nejvíc. Málem se začala pohybovat v rytmu, když ji z pohroužení vytrhlo zaklepání na rameno, rychle se otočila, aby zjistila, kdo to je.
"Nazdárek Edito," šklebil se na ni dobře známý obličej.
"Hm, ahoj Iveto," pokusila se usmát se na svou spolužačku.
"Kampak vyrážíš? Snad ne do města?! To jsi měla předem všechny varovat, aby nevycházeli," škodolibě se chechtala.
"Nevidím nejmenší důvod, proč," odsekla a odvrátila se od ní na znamení, že se s ní nehodlá dál vybavovat. Iveta se však nenechala odradit a rýpala dál.
Edith si přála, aby autobus co nejdříve přijel a vysvobodil ji, přesto se snažila svou rivalku okázale ignorovat. Ve škole ji dívky neměly rády. Vlastně ji nesnášely a dávaly jí to krutě najevo. Edith byla totiž výjimečná slečna, cokoli dělala, dařilo se jí. Byla nadaná ve všech směrech a ke všemu byla, na svůj věk, neuvěřitelně krásná. Dlouhé rudé vlasy, které se v těchto končinách nevidí moc často, jí rámovaly oválný obličej, na kterém dominovaly zelené oči, jež se třpytily jako dva smaragdy. Její krásu doplňoval malý nosík a plné rty se zdravou červenou barvou. Pleť měla jemnou a světlou, kontrastující s červenými vlasy, nedalo s ovšem říct, že by byla bledá. Postavu měla vysokou a hubenou, vychrtlá však nebyla. Všichni o Edith říkali, že to jednou dotáhne daleko, byla chytrá, ve škole prospívala perfektně, hrála na klavír, zpívala jako slavík, ovšem už dlouhou dobu se zdráhala předvést svůj zpěv na veřejnosti, s muži to dělalo doslova divy. O jejím sportovním nadání nebylo pochyb, tancovala standardní a latinskoamerické tance a její starší sestra jí občas přiučila i něco z orientálního tancování. Jazyky už studovala čtyři. Na dívku, která teprve končí základní školu, to bylo dosti nezvyklé a hlavně zběsilé tempo. Na téměř každý den měla nějakou činnost, takže jí ani nevadilo, že se s ní ve škole moc lidí nestýká a nebaví. Drželi si od ní odstup jako by jí záviděli.
Z přemýšlení ji vyrušil až příjezd autobusu, kvapně tedy nastoupila, aby unikla té vetřelkyni a plácla s sebou na sedadlo naproti zadním dveřím, Iveta ji díkybohu nesledovala.
Ve městě šla nejdřív do drogerie, kde toho nepotřebovala koupit tolik, rozhodla se, že si koupí i nějakou novou knihu od svého oblíbeného autora Roberta Fulghuma. Sice už je nějakou dobu po smrti, ale jeho knihy ještě neměla doma všechny. Když vyšla z knihkupectví, opět vdýchla atmosféru nadcházejícího léta. Byl sice teprve začátek května, ale léto nepochybně klepalo na dveře. Včera bylo možná ještě zataženo a poprchávalo, dnes už se ale paprsky slunce opíraly o střechy domů a hnaly teplotu až na 24 stupňů. I když si nesla koupenou knížečku, rozhodla se, že ještě zajde do knihovny a něco si půjčí. Když zrovna netancovala nebo nestudovala, nejraději četla. Šla zkratkou kolem staré pošty a zabočila do postranní uličky, kterou se dalo nejrychleji dostat k městské knihovně. Ovšem taštička, do které si dala věci z drogerie se jí roztrhla a všechno zakoupené zboží se rozuteklo po nejbližším okolí.
"To mi ještě chybělo, do čeho to dám?!" zanadávala si. Když si ale uvědomila, že nikdo nejde kolem, vzala roztrženou tašku a přiložila k ní dlaň. Sama nevěděla, jak to dělá, ale díky pouhému soustředění na dokázala díru opravit. Jen tak, myšlenkou. Pak se ještě jednou soustředila a rozházené věci začaly skákat zpátky do igelitky. To by bylo, řekla si a pokračovala dál. Nevěděla ovšem, že ji celou dobu sledoval pár tmavých očí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naiad Naiad | Web | 5. února 2008 v 22:50 | Reagovat

Sice možná až moc nadaná, ale kdo ví, co se z ní ještě vyklube... tvůj styl psaní se mi líbí, hezky se to čtě a proto jdu na další :-)

2 Magda Magda | 9. února 2008 v 17:00 | Reagovat

Tak to jsem zvědavá, kdo to je. Jdu na další.

3 Eliota Eliota | Web | 25. dubna 2008 v 20:52 | Reagovat

Skvělé :) Moc mě zajímá, kdo jí to pozoroval. :) Hehe, už jsem měla nutkání napsat, jestli to nebyl Sirius, což je ale neraálné. :D Jsem už zblblá z povídek o pobertech :D Nic jinýho totiž nečtu ;)

4 Básnířka S. Básnířka S. | 26. dubna 2008 v 1:40 | Reagovat

Eliota: S klidným srdcem ti můžu říct, že Sirius to nebyl;-) Snažím se držet toho, co bylo řečeno v knížkách... a samozřejmě doplnit to, co Rowlingová zapomněla zmínit:-)

Snad ti tu Pobertové nebudou chybět a ty se prokoušeš dál:D

5 Enny Enny | Web | 9. května 2008 v 11:54 | Reagovat

Hehe... ehm. :D Asi budeš valit očka. :D Ale sem tu, a jelikož se mi první kapča líbila a navnadila na další, budu číst dál. Pomalu, ale jistě. ;o) Já si radši nebudu tipovat, kdo ji pozoroval, dočtu se to později, nie? :o)

6 Básnířka S. Básnířka S. | 9. května 2008 v 11:58 | Reagovat

Enny: No, já nevalím očka, já čumím jako na drát:D

Nemusíš tipovat, kdo ji sledoval není podstatné;-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama